V PŘEDVEČER VZPOURY
Hlava tě bolí, a sám si připadáš:
v táboře zajateckém hloupý pěšáček,
v domácí pavučině lapená moucha;
co z toho města, co z něho máš?
Ošklivost předně, smutek a vztek
z holomků všedních, co oblékli roucha,
sváteční roucha revoluční.
Po druhé únavu v každičkém nervu,
že, řekneš-li někdy: já o to se servu,
jsou to jen splašení ptáci hluční,
co zapadnou opět do žita.
Po třetí pomluvy, jež všeho se chytnou,
z kůže div zlostí nevylítnou,
vidouce za vším jen koryta.
Po čtvrté, po páté... a třeba po sté...
hrom udeř do všeho, i tažný kůň kopne,
a my jsme tu, město, jen tvoji hosté,
nesrostlí s bejlím tvým, jež všecko popne,
s obchody tvými a s tvými řády,
hromado kamení! –
Hlava tě bolí, chce se ti zvracet
v tyátru sněmovny, v úřední tváři;
po celý devatenáct set dvacet
chceš míti močůvku v kalamáři?
A chceš se plížiti vzduchem, jenž páchne,
vidět jen loyální, chytrácké hřbety,
člověče věřící v ruku, jež máchne
8
velikým kladivem v železné světy,
zbělené v plameni?!
Neslyšíš jaro, nevidíš slunce,
jak prsty třepotá v březnové strunce?
Rackové tancují veselá kola,
obloha směje se: Dole je bláto!
a větřík volá: Hej, vzhůru, hej holá,
vykaď se na to!
Tak tomu bude. A nejináče.
Jsme ještě muži a nechceme hníti.
I když jen jednoho vzbudíme spáče,
tím chceme se pochlubiti.
A my jich vzbudíme! Bude jich na sta.
Červení chlapci jak ostříži.
Cizopasníků prokletá kasta
poleze ke kříži...
Hlava tě bolí, město tě drtí,
unaven býváš jak propadlý smrti,
říkáš si: Blbneme zvolna.
Však na slunce s tebou, na vzduch, svobodu!
Odstrčme lodičku prudce na vodu.
Života řeka je volna.
A proud má krásný svatý směr
do pravé Republiky.
Ven z přítmí, z malých věr a děr!
Jsme harcovníky!
9