O BITEVNÍM POLI V NÁS

Stanislav Kostka Neumann

O BITEVNÍM POLI V NÁS
Jsme bitevní pole, s mozkem i srdcem, nervy všemi každý z nás v sobě je bitevní pole, praskot a křiky trhají prostor, a jde to do tuha, kopyta, kola drásají zemi, a tvá to vina, tvá to zásluha, ó Moskvo! Jsme bitevní pole, jak před pětadvaceti lety, a jde to do tuha, na jedné půdě v křížku dva světy, minulost – budoucnost, city a myšlenky mají kulomety, na starou nová vrhla se ctnost – a tvá to vina, tvá to zásluha, ó Moskvo! Tak den ze dne v uličním shonu, v nocích bezesných zní poraženého vzdech, zní vítězícího smích, bijí se, bijí syn maloměšťáka se synem revoluce, syn otroků se synem proletariátu, čas míjí, člověk jen pomalu se vzdává jeho dlátu, a není naděje na oddech, ó srdce! 32 Leč, soudruzi, nevešel do zaslíbené země, kdo neomylný šel z domu. Nechť zuří to v tobě i ve mně, jsme povoláni k tomu. Lenin je vrchol, my však jen pole smrti, zahynout je nám i bojem, jenž ve vlastním nitru nás drtí, ve víře vzpupni budeme pokorným hnojem, a pak, hle, nechtnechť zkvétá z něho rod podle učení tvého, ó Moskvo! Tak den ze dne nechtnechť srdce sténá a mozek praská, bijme ho v sobě, bijme měšťáka, bijme ho v sobě, bijme zrádce, kněžoura lží a stínů pasáka, držme ho na oprátce! Vidíš, jak zdvihá hlavu? Na hlavu miř a bij! Kdo že chce hudbu v duši? Bitevní vřavu máme v ní, dáme z ní pro bitvu poslední, jež vzplála! 33