RUDÉ
ZPĚVY
PRAHA
1923
Nakladatelství „Večernice“
[3]
ŽALM Z R. 1919
Já, národ český,
a příliš brzy
vystřízlivěl jsem z krásného snu
o kvetoucí zahradě,
kde svoboda, bratrství, mír
tančily jako dívčin veselý vír
a kde se spravedlnosti dostalo
mně
a každému z mých.
Den ze dne
mrskán a bičován
podlými žurnalisty a hrabivými politiky,
krmen a napájen
podvody, lžemi a triky,
nemaje jediného přítele
na vyjedeném ostrově sedím,
do zmatků hledím,
nemoha se nadchnouti pro nic,
věřiti nemohu,
milovati nemohu
a naděje jako kocábka z korku
kalnou pěnou a po vlnách beze směru
zoufale potácí se.
Jako kobylky
drancují mě hltaví zizkuchtivciziskuchtivci,
sedlák mě okrádá,
měšťák mě vydává na pospas bankám
a povalovači všeho druhu
poslední berou mi od úst.
Ti, kteří denně mě zrazovali,
5
jak na psa karabáč na mě brali,
tyli z mé práce a nadouvali se,
amnestovaní i neamnestovaní
v komisích, v ústřednách, ministerstvech
pikle své kují,
znova mě ohrožují
vymýšlejíce si nové řetězy,
otroctví červenobílé.
Demokratický pán světa,
za oceánem číhá dolar,
aby i z krve mé, z mého potu se rozmnožoval.
Cizí diplomat
pokrytecky se zajímá o můj osud,
poklepává mi na rameno,
abych byl hodný,
že darem dostanu, co po právu mi patří.
Oslavujeme, interviewujeme,
jezdíme v automobilech,
vojáčky, hodně vojáčků chceme
a papežského nuncia...
Nevím, čí jsem,
jen steré zřím ruce, domácí, cizí,
jež by mě rády roztrhaly
jako hladové šelmy.
Nevím, čí jsem,
ledaže náležím parasitům,
zbujelým ve všech mých třídách a stavech,
mračnům kobylek, kokotici.
V očích mám písek frásí
nervy mám strhány štvanicemi
a, vstanu-li, tož se potácím
na pravo, na levo,
neznaje cesty k sobě.
6
Svobodu jsem si představoval,
v bratrství doufal jsem,
po míru toužil,
ale jen slova byla zaseta,
nikoli zrní.
Krev mi teče z cév a láska vyprchává,
o nekonečných mukách někdy se mi zdává,
o nesmírné cestě kamením:
hledívám v cizí plameny
bezradný a zmámený,
táži se: je to počátek,
porodní bolest, jarní bouře,
horlivý nástup v nový věk,
který mě opravdu osvobodí –
anebo pouze křeč,
křeč staré, zlotřilé bestie,
lidstva, jež v sobě, v každém zabije
vždy znova čistý vznět?
Oh, kde je svět,
kde malost nebyla by vinou
a člověk otrokem člověka?!
7
V PŘEDVEČER VZPOURY
Hlava tě bolí, a sám si připadáš:
v táboře zajateckém hloupý pěšáček,
v domácí pavučině lapená moucha;
co z toho města, co z něho máš?
Ošklivost předně, smutek a vztek
z holomků všedních, co oblékli roucha,
sváteční roucha revoluční.
Po druhé únavu v každičkém nervu,
že, řekneš-li někdy: já o to se servu,
jsou to jen splašení ptáci hluční,
co zapadnou opět do žita.
Po třetí pomluvy, jež všeho se chytnou,
z kůže div zlostí nevylítnou,
vidouce za vším jen koryta.
Po čtvrté, po páté... a třeba po sté...
hrom udeř do všeho, i tažný kůň kopne,
a my jsme tu, město, jen tvoji hosté,
nesrostlí s bejlím tvým, jež všecko popne,
s obchody tvými a s tvými řády,
hromado kamení! –
Hlava tě bolí, chce se ti zvracet
v tyátru sněmovny, v úřední tváři;
po celý devatenáct set dvacet
chceš míti močůvku v kalamáři?
A chceš se plížiti vzduchem, jenž páchne,
vidět jen loyální, chytrácké hřbety,
člověče věřící v ruku, jež máchne
8
velikým kladivem v železné světy,
zbělené v plameni?!
Neslyšíš jaro, nevidíš slunce,
jak prsty třepotá v březnové strunce?
Rackové tancují veselá kola,
obloha směje se: Dole je bláto!
a větřík volá: Hej, vzhůru, hej holá,
vykaď se na to!
Tak tomu bude. A nejináče.
Jsme ještě muži a nechceme hníti.
I když jen jednoho vzbudíme spáče,
tím chceme se pochlubiti.
A my jich vzbudíme! Bude jich na sta.
Červení chlapci jak ostříži.
Cizopasníků prokletá kasta
poleze ke kříži...
Hlava tě bolí, město tě drtí,
unaven býváš jak propadlý smrti,
říkáš si: Blbneme zvolna.
Však na slunce s tebou, na vzduch, svobodu!
Odstrčme lodičku prudce na vodu.
Života řeka je volna.
A proud má krásný svatý směr
do pravé Republiky.
Ven z přítmí, z malých věr a děr!
Jsme harcovníky!
9
ELEGIE
Otče,
otče můj, tak nepravdivý již
jako to patero prvních mých let,
jsem spokojen se vším, čím v krvi mé dlíš,
čím jsi v ní a čím jsi v ní byl,
hlavu mám, jak vidíš, vzhůru,
soucit mám s protivníky,
nevyčítám –
leč smutný šeptám otazník jen
jak zrazený, tisíckrát zrazený sen:
proč jsi se otče, počeštil?
Otče,
maloměšťáku a deklarante,
dobrácké srdce demokratické,
hat schon Recht gehabt, Milada, meine Tante,
bylo nám toho třeba?
Bylo ti třeba, aby tě obrali
dědové dnešních selských lichvářů,
abys nám umíral vida již z povzdálí
plížit se bídu k těm, jež měl’s rád?
A mně snad, řekni, mně bylo třeba,
bych si jak cizinec dobýval chleba
u rodáků tak cizích?
Otče,
otče můj, již jako chlapec,
cítil jsem se tak nesmírně sám
v národě těch, co lezou za pec
před činem, myšlenkou, krásou i světlem
a před bojem, kde se s vavříny sklízí
i rána či smrt –
v zemičce barbarů? ne, v zemi občánků,
10
co chutnají jako vařený kaštan
a politisujíce u džbánku
ideje melou v bezzubých ústech
na nechutnou kaši.
A přece
a přece jsem podlehl víře té země,
že v těchto skřetech živ ještě Tabor,
že stačí svrci habsburské plémě,
by ohnivákem vyletěl vzhůru
svobodný národ.
Ale když přišel ten kýžený den
– běda, již tehda jen pouhý kuplet –
spár habsburský byl přeražen,
nadstavba sřítila se,
leč ostatní zůstalo
všecko,
po starém panstvu vředy dostalo
předčasně moudré děcko:
básníci zblbli,
šejdíři slibovali,
národ se schoulil,
lichváři čachrovali,
na povel Paříže
přišli jsme za mříže,
a jako láva
smrdutá faleš podvodníků
z žurnálů, sněmovny, řečnických tribun
sprznila republiku,
a zbyl jen zmetek.
O, jak ho nenávidím,
nevěstku západní buržoasie!
Jak jsem ho na hony vzdálen dnes,
národa vodnatelného,
11
sám jemu cizí!
Nikdy se neshodneme a nedorozumíme.
Z jiné krve jsem a z jiného těsta,
cítím to, vidím,
zklamán jsem v lásce i víře byl,
zbloudil jsem,
vězněm se cítím v područí panského města,
klecí mi shnilá ta země,
a všude jsa doma, kde žije zvíře a člověk,
ač nechybělo vůle ni vroucnosti,
zde jsem se neaklimatisoval.
Otče,
otče můj, tvou víru jsem ztratil,
že by ještě někdy velikosti plamen
ten kupčící národ zlatil,
že by nový Tabor tu povstal proti světu,
necouvl před dračí tlamou,
zahořel železným nadšením,
ne vlasteneckou slamou.
Zas politik bude tu hrabivý hokynář
či pimprle z brambor,
zas filosof vycedí kalamář
pro radost měšťáků a na zlost konkurenta,
zas básník dá změknouti mozku,
až přijde čtyřicítka,
sedlák tě okrade, dělník si zavlastenčí,
a III. Internacionála se u nich pěkně ztenčí
v odznak a rudou pásku:
český komunista
před válkou občanskou varovný zdvihne hlas,
soukromé vlastnictví uctí v otrocké ženě –
sper je ďas!
Co mně a jim?
Loužičko česká, k tobě nepatřím.
12
Otče,
otče můj, proč jsi se počeštil?
Jinde se přece jen dýše líp.
Břemenem vzteků a smutků jsi obtížil
synáčka nezdárného.
Leč není mi líto, že vlasti už nemám,
krkavčích matek nám netřeba,
není mi líto, že národ mi cizí:
syn lidstva jsem a soudruh proletariátu,
syn jeho revoluce,
jež věří kulometu, věří dlátu
a drzé má ruce.
Mně nesobeckou jen louže ta trýzní,
smutkem a bědou,
že všecko velké tu zbaběle vyzní,
zhyzdí se všecko krásné,
že neprodajné tu zbožím na krámku,
mlhou vše čisté a jasné,
že vznešenost kurví se s krutou nízkostí,
vrabeček za orla platí,
že cíl a smysl zaprodali vyšší,
a vše, co tu živoří, co se tu děje,
jen vojna je žabomyší.
A že na této ubohé půdě
ničemu nekyne zoře,
več věříme a co nám svato,
dokud se bouře nad ní nerozšílí rudě
a nepřeoře
to vlažné bláto.
Pročež,
pročež přijď, přijď, přijď,
ó, Moskvo!
13
JARO V MĚSTĚ
Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky
automobilů a tramwayí,
jaro směšné hýbající všemi uličníky,
kteří v kuličkách své jmění prohrají.
Leč i jiným bytostem cos o jaru se zazdá,
pod frontami činžáků když běží ke spasení.
Kdo jim trochu kalika a lásky na obvaz dá?
Ale po tom věru nikomu nic není.
Ubohé lidské srdce!
Ovzduší je něžně elektrisováno
na chodnících překypujících.
Kdo však vyšel křepce v usměvavé ráno,
k večeru zda neztrácí svůj smích?
Co jim jaro dá, oh, to je těžké břímě,
zradí za chvilku, kdo nésti pomohl.
Lehce s jarem béře se a těžce ztrácí v zimě.
A přec žebrákem, kdo vzíti nemohl.
Ubohé lidské srdce!
Jaro vlaje třídami jak tichá revoluce,
která vraždí polibkem a ničí pohledy.
Oken skla se smějí, sady kynou prudce,
krasavice mají pilné nohsledy.
Ale kola, podšvy, kopyta se řítí
jako nemilosrdný a suverénní stroj.
Souvislosti lomoz křičí: Rozdrtiti!
Jaro tanec chce a svět chce boj.
Ubohé lidské srdce!
14
ZLATOHLÁVEK NA CHODNÍKU
Dlážděný trotoár tovární čtvrti
sazemi porosený,
ba, ani tramwaye zvonec, jenž drtí
zběsilým lomozem ulice ruch,
s kolejí zaháněje nákladní vůz,
nejsou tak silny,
aby tě v tuto chvíli přemohly v srdci mém,
poutníčku v krunýři modrozeleném,
zbloudilý cestou do Svaté země:
zahlaholila ve mně.
Hlaholí sluncem, vůní, zeleněmi,
jdu horkou sečí zmámen a němý,
vzduch pryskyřičný se tetelí,
var pudů je všecko a radost šumí
od palouků jasných až po černé chlumy,
a každé stéblo, každý list
obtěžkán je životem.
A ty jsi já a já jsem ty,
létáme spolu na květy,
do bílých květenství zapadáme,
hoj, jaké to vonné peřiny máme,
a letíce bzučíme, my dvojplošníky,
táž je to píseň: Živote díky!
neumíme nic jiného.
Nám je tu všecko docela prosté,
jak to tak chvěje se, proniká, roste,
slunce i rosa, hlína i keře,
láska i hlad, život i smrt,
dlaň života hladí nás po krunýři,
15
2x2=4,
noc přichází po dni.
Jsme také všickni tu bratři jen rodní.
Jsem-li já větší než tamhle ta jedle?
Jsi-li ty menší než srna v houští?
Motýl a strom, pták a člověk,
s jediné dlaně požehnané
béřeme sousto i doušek.
Bratříčku, viz, jak všecko se raduje,
bratříčku, vzhůru! Jak se to popluje
tou rodnou sečí!
Slyšíš mě, slyšíš-li,
což jsme si nevyšli
za dobrodružstvím a sluncem? – – –
Je živ či mrtev? Jak drahokam leží
v štěrbině mezi kameny.
Leč továrny rostou tu, zdi, střechy se věží,
v nich vězněny zdají se plameny,
z nich dýmy a puchy zaplavují
velikou stoku ulice,
vzduch vaří se jako špinavá voda,
pohyb je shon a myšlenky zlé jsou
a každý tvor a každá věc
klesají vinou či zármutkem.
Oh, zabloudili jsme. Zabloudili?
Zatím co mrtev čekáš tu na mimojdoucí nohu,
až rázem rozšlápne tě lhostejnou botou –
živ, bratříčku, já a ještě si vybrati mohu:
smrt na mechu – smrt na dláždění...
16
živ jsem a – smuten nad vřavou a slotou,
tu soucitem jat, tu hnusem na nároží stávám
před davy, auty, lopotou denní,
po kouscích celému světu se dávám,
křičel bych někdy, jak odporem se dusím,
a přece věřím a přece musím –
nepatře k národu mizerů
diplomatických a žurnalistických,
ne k bohatým trubcům a zbohatlým lichvářům,
šíleně nenáviděje republiku měšťáků,
za kterou omylem prolévali jste krev –
pro demokracii, jež rodí se a vstává,
můj rýč se aspoň namáhá tu,
než přijde parní pluh a válec
proletariátu...
Bratříčku, jak jsme daleko dnes
od svaté země zelené!
Došuměl pro tebe potok i les,
tvé poslední lůžko je kamenné.
A mně se zdá, že ani pro mě jiného už není:
zahyneme oba na dláždění.
17
PROLOG
Znám také čistý lesk těch nití stříbrných,
z nichž jarní jitro tká svůj rosný pažit ranní,
když ptáků zpěv a křik jak vzduchu jarý smích
zve den i člověka na koráb milování –
znám radost blaženou: ta vdechne na čelo
bližnímu polibek za jedno krásné gesto,
a jak by nebylo nic nikdy bolelo,
v ní láska chápavá jak vzácné kyne těsto.
Znám také vůni trav a slunce na stráni,
když letní hodina den spájí z horkých pudů,
a není nikoho, kdo vášním zabrání,
by překypovaly a jiskřily z všech údů –
znám vášeň smyslnou: ta líbá krvavě,
za svými výkřiky dá drze tvrdé tečky
a, v mlunných výbojích když bouří jásavě,
jak mezi žernovy vám drtí předsudečky.
Znám také barevný tvůj šátek, jeseni,
v němž skrýváš hoře své a hoříš panichidou:
list padá za listem jak slza loučení
a ulicemi měst se plíží starost s bídou –
znám něhu vzpomínky i smutek marnosti,
na strunách hlubokých hru teskných meditací,
i hoře iluse, jež od skutečnosti
se s hlavou rozbitou jak od zdi pevné vrací.
A znám i jiskření, když zimní úplněk
na plochách sněhových svou hudbu vyluzuje,
18
i temných nocí žal, když hvizdá větru vztek,
po cestách, na mostech zlý smutek světa duje –
znám krásu smíření i filosofa klid,
když rukou laskavou se zdá i ruka smrti,
a znám i zoufalství...
je všecky slýchám znít
ty city blaživé i city, které drtí,
svým nitrem přelidským, tu hudbu bláhovou,
hou, hou, hou,
dnes ukolébavku a zítra běsů rej:
krev nám dej a mozek dej –
ne!
Ty radosti a žaly intimní,
ta hudba soukromá,
nechť v buržoasní poesii zní
pro starý svět, jenž toho tolik má
a přece zahyne.
Ty však, můj soudruhu, jenž děláš ve fabrice,
jenž děláš na poli a dřepíš v kasárnách,
ty ještě jsi tak chud;
ty třídní bližní můj, vy, smědé statisíce,
jež stále ještě držány jste v tmách,
ač k světlu chce váš pud:
chci s vámi
šachtami, dvorci, továrnami,
vzbouřenou ulicí;
mé třídní zpěvy nechť teď pro vás znějí
o práci, vzpouře, o naději
a jasnou polnicí,
ať dnes nás pojí jako rudou páskou
soudružskou láskou
19
a zítra nechť jak dutky sviští
tou svatou naší třídní nenávistí.
Potlačím
slabošských citů denní dým,
vám, jen vám
železným hlasem,
strojů a kulometů tvrdým hlasem
poslední zpěvy své vyzpívám.
20
POZDRAV
Sovětská Rusi,
buď zdráva!
Nad skomírajícím světem, jenž dusí
nás a všecky ostatní dělníky a dělnice,
buď zdráva,
světice!
Kdybychom dovedli ještě zdobiti oltáře,
Tvůj oltář bychom zdobili,
kdybychom učili děti své modlitbám,
jen k Tobě by se modlily,
světice.
Čtyřletá mučednice
na skřipci ničemné západní diplomacie,
popichované zlatou chátrou měšťácké Francie,
zrodivší revoluci:
mordýři Kolčak, Denikin, Judenič, Wrangel,
tvá zrádná a zbabělá emigrace,
žurnalističtí lháři všech zemí v žoldu buržoasie
a všichni červi tyjící z mrchy starého světa,
holota, která řve: vlast!
a myslí na trůny, kšefty a chlast,
obklopili Tě nestoudnými pikly,
vředy carismu, jež se provalily,
zločin blokády a stíny revoluce
galejními koulemi Tvé nohy zatížily
a spoutaly Tvé ruce.
A přece žiješ,
spanilá a svatá,
21
a přece vyzařuješ na všecky strany
jako z keře hořícího osvobozující slovo,
jako veliká monstrance zlatá,
v níž bělostně se skvěje tělo vykupitelovo,
aby podáváno bylo proletariátu.
Matko naše,
Ruská socialistická federativní sovětská republiko,
učitelko, záštito, naděje naše,
pilíři budoucnosti,
jediná hvězdo na stmělém nebi,
buď zdráva!
Přes nechápavost filosofů, kteří sestarali,
buď svato jméno Tvé všem srdce čistého;
přes nenávist těch, kteří nahrabali,
řeč Tvoje vejdi v srdce lidu chudého.
Přes pikle emigrace, jež Tě zaprodává,
Tvá vůle staň se, dobuď světa celého,
a přes hladomor vzrůstej Tvoje moc a sláva
a rudá armáda.
Sovětská Rusi,
buď zdráva!
22
SOCIALISTICKÝM ŽENÁM
Soudružky,
zastavte proudy své výmluvnosti,
zadržte řinčivé výhrůžky!
Házíte hladovým ohlodané kosti,
a revoluce není řečnický výlet:
Učte se střílet!
Pryč s feminismem!
Je žena X a muž je Y,
leč srdcí dvé můž zníti jako jeden zvon,
když s puškou v ruce jde se za cílem.
S manlicherovkou vojandy rudé
ve vratech, oknech, na vozech tramwayí –
s těmi to pu’de
na města šampusů, vesnice keťasů.
Ti, co se chechtají pak budou kvílet:
Učte se střílet!
Nechte si lékařské rady!
Je revoluce nejlepší hygiena.
Jen obvazů pro kamarády
ať máte plné kapsy!
Buď každá jak blesk a krvavá fena,
a na psy!
Kulomet bude šílet:
Učte se střílet!
Pryč s akademickou prací
a dolů s kazatelen!
Aut revolučních buďte síla hnací,
by z měšťáka stal se jelen.
Pryč s moralinem, maloměšťačky!
23
Se sentimentalitou krbu!
Na mračna nesete řehtačky,
ctnost vidíte ve svém hrbu.
Nechte si tirády proti alkoholu!
Tím nevyprázdníte sklepů.
Až přijde den, tak rozbijeme spolu
všecko, co ničí energii molů
v kožiše panstva.
Zahoďte dětské trumpetky!
Zbytečně piští a kvičí.
Odhoďte sobectví, přijměte důsledky!
Vítězem ten, kdo sebe v díle zničí.
Matky a ženy, dcery a milenky,
na řetěz citečky sladké i bolné!
Spalte své myrty, spalte své pomněnky,
soudružky, buďte volné.
Jen kázeň revoluce chtějte s námi sdílet,
učte se střílet!
24
DER ROTHE MAX
Šel obuškem na ně,
na jejich pelechy, tvrze a banky,
dost dlouho jsme řečnili planě,
dost dlouho uctívali jejich svatostánky,
teď tedy na ně!
a kde mu obušek nestačil,
kulomet rozezpíval
a bil,
zkuste to na své kůži, nastavte tvář,
obraťte kapsy,
teď solo má rebel a proletář,
Max Hölz.
Vyletěl bouřlivákem,
proklatě dravým ptákem,
vždyť bouři nesou rudé, roznícené mraky,
na nic se neptal,
na vrbě nemaloval červené straky,
jen bil a pral a deptal
tu zhnilou barabiznu jejich pořádku,
šmok prskal,
vztekal se keťas a idiot,
vyslovil rozhořčení sociál-patriot,
vpřed letěl však,
znovu vždy,
poslední zůstal,
na obra nad smečku pochopů vzrůstal
Max Hölz.
To pro tebe, proletariáte,
pro vás, kdož vidle a cepy máte,
pro vás, kdož v továrnách kladivy bušíte,
25
pro vás, kdož v kasárnách střílet se učíte,
pro tebe, dělníče,
a pro vás, davy,
abyste viděli a pozdvihli hlavy,
ó pochopíte, vy osvobodíte,
jen trochu odvahy ještě a trochu praxe,
osvobodíte sebe i Maxe,
až rudí vlci zakousnou se v bílý lup,
hoj, rup!
26
ROSA LUXEMBURGOVÁ
Ozbrojenými čely
jako ohromní železní býci
narážely na sebe imperialismy,
kulomety, bombami a děly
oheň chrlíce,
mezi ocelovými čelistmi
hromady drtíce
námezdných otroků.
Jménem sebeurčení, demokracie, pokroku!
Leč ti, kdož pochopili
– vzácní –
a šalbou hesel k smyslu sestoupili
vraždění,
pozdvihnuvše hlas a pěst
proti zločinu,
proti buržoasii a jejím králům a presidentům
červení –
plnili žaláře a vězení,
a na prsa jim jako lupič klekla
vlast, jež se vztekla.
Ať,
žalář
to není trest
ni místo pokání
a z bab jen dělá oportunisty.
Žalář ticho jest,
v němž roste k dozrání
láska i nenávist.
27
Žalář je laskavé přístřeší,
když venku tančí svět, jak píská generál;
jsi svoboden jak tulák v ořeší
a krásné máš myšlenky.
Ty, Roso,
krvavý pokrm tisíců za pozadí majíc
a denně z něho dostávajíc nezbytný hořký krajíc,
nad ptákem, stromem vroucně jsi snila,
abys lásku svou zachránila,
ze čtverečního sáhu zahrádky
dovedlas vyčísti nejlepší pohádky
země.
Jak sladko bylo by žíti,
nebýti nenasytných lidských bestií,
jež, nemohouce letící myšlenky zabít,
těla zotročují, těla zabíjí.
Jak sladko bylo by žíti,
kdyby byl dobojován
ten zápas o zralé lidství,
o lidství bez bohů, bez pánů, bez tříd,
a s novou rozkoší se život mohl pestřit
na troskách zpátečnictví.
Jak sladko bylo by žíti,
kdyby tvá práce, oddanost, láska, zápal
tak často nedívaly se choře,
do krve denně práskány
tam venku,
jako ten tichý bůvol na vězeňském dvoře,
na nějž se soldát sápal.
Jen kniha přírody ti dává zapomenout,
a tu a tam i kniha básníka:
28
ta slova slunečná a tvoje slzy něhy
dovedou nad vším krátkou duhu sklenout
– posílit odhodlání...
Umlkla děla.
S rozbitými čely ustoupili býci.
Revoluce se rozehřměla.
Prchali králové. Měšťáctvo se chvělo.
Z bran žalářů se rudé hejno rozletělo,
Spartacus vztýčil prapor.
Leč se stínu se k moci drali zrádci, záškodníci.
Ebert a Noske a Scheidemann
vztýčili zrady hlavní stan,
o záda otroků voděných za nos
opřeli lží svých a podvodů nános,
hráz proti revoluci;
buržuj si oddechl, postavil poznovu
prolhaných zákonů svalené desky –
Liebknechta, Luxemburgovu
zničil vztek opilé soldatesky...
Ty, Roso,
která’s bývala doma
u ptáků, květin spíše než u lidí,
tisíckrát zraněna v rudém srdci svém
sobeckou zbabělostí, planým hlomozem,
tisíckrát uražena v snu svém o člověku
zvířátkem bez myšlenky, citu, vděku,
tys věděla dobře, že ti pomoci není,
že pro toho člověka umřeš na dláždění,
že opustíš ptáky, louky a sad,
protože musíš bojovat.
29
Protože lidé jsou tupí a zlí,
k přírodě před nimi prcháme;
ale protože jsou i oběť a kořist,
život svůj za ně dáváme.
Tak dala’s, nehezká Židovko malá,
zdolána vlastí vlastníků,
tak jsi se krasavicí stala
všech revolučních dělníků.
Nebyvši zrozena štíhlá,
pro jednoho milence štíhlého,
stala se’s věčnou milenkou
zástupu nekonečného,
světice, Roso!
30
CESTOU
Rychlíkem jedeš, znavený vojáček rudý,
jímž povely z místa na místo smýkají.
Kola jen hučí, vagon lehce se houpá.
Jak by si řekly, že tě ukolébají.
Leč nezavřeš ještě spálených očí.
Na něco čekáš, co jimi vkročí.
Opustil’s město, kam nic tě nelákalo.
Vracíš se do města, které tě otravuje.
Položil’s čelo na ledové okno.
Soumrak už záclony zatahuje.
Ať ještě počká! Teď přijdou známé domky,
lesy a říčka, pěšiny pod stráněmi.
Přírodní snímek. Zimní krajina. Několik vteřin.
Leč co tu bylo štěstí, jímž zpíval’s, jímž jsi byl němý.
Cože to polykáš? Cože tě svírá?
Čím oko vlhne, srdce se naplnilo?
Vojáci bývají sentimentální
pro to, co bylo, pro to, co bylo.
Přírodní snímek. Idyla z míru.
Byla a prostě minula na vždycky.
Zavři už oči, dobře se prospi,
vojáku komunistický.
Až jitro se ti zardí na skráni,
budeme už zase ve zbrani.
31
O BITEVNÍM POLI V NÁS
Jsme
bitevní pole,
s mozkem i srdcem, nervy všemi
každý z nás v sobě je bitevní pole,
praskot a křiky trhají prostor,
a jde to do tuha,
kopyta, kola drásají zemi,
a tvá to vina, tvá to zásluha,
ó Moskvo!
Jsme
bitevní pole,
jak před pětadvaceti lety,
a jde to do tuha,
na jedné půdě v křížku dva světy,
minulost – budoucnost,
city a myšlenky mají kulomety,
na starou nová vrhla se ctnost –
a tvá to vina, tvá to zásluha,
ó Moskvo!
Tak
den ze dne
v uličním shonu, v nocích bezesných
zní poraženého vzdech,
zní vítězícího smích,
bijí se, bijí
syn maloměšťáka se synem revoluce,
syn otroků se synem proletariátu,
čas míjí,
člověk jen pomalu se vzdává jeho dlátu,
a není naděje na oddech,
ó srdce!
32
Leč,
soudruzi,
nevešel do zaslíbené země,
kdo neomylný šel z domu.
Nechť zuří to v tobě i ve mně,
jsme povoláni k tomu.
Lenin je vrchol, my však jen pole smrti,
zahynout je nám i bojem,
jenž ve vlastním nitru nás drtí,
ve víře vzpupni
budeme pokorným hnojem,
a pak,
hle,
nechtnechť zkvétá z něho
rod podle učení tvého,
ó Moskvo!
Tak
den ze dne
nechtnechť srdce sténá a mozek praská,
bijme ho v sobě, bijme měšťáka,
bijme ho v sobě, bijme zrádce,
kněžoura lží a stínů pasáka,
držme ho na oprátce!
Vidíš, jak zdvihá hlavu?
Na hlavu miř a bij!
Kdo že chce hudbu v duši?
Bitevní vřavu
máme v ní, dáme z ní pro bitvu poslední,
jež vzplála!
33
FILM
Miluji také film, když bláznivě letí,
pobádán biči zběsilé hudby.
Zpívej mi, vodopáde věcí a lidí, stromů, strojů, dětí,
když se tak řítíš mezi břehy věčně dvojité sudby
světla a stínu.
Měňavý světe, miluji všelidskou domovinu
a všecko nenávidím, co nás násilně dělí.
Zpívejte kavalkády, jízdy, plavby, lety,
jste vichry života, a já jsem keřík jmelí,
s vysoké jedle zírám v divoké světy,
a vy se o prsa opíráte mi
prudkými dlaněmi.
Měňavý výtažku světa, světe kondensovaný,
světlem a stínem modelovaný,
jak ševelíš, zpíváš, vzlykáš a řveš,
ač němý!
Jak řítíš se, potácíš, plyneš a jdeš!
Života stromem zatřeseš,
že větvemi všemi
padají plody
po svahu travnatém, do čiré vody,
ulice, tratě a stezky jsou jich plny,
moří a jezer je houpají vlny,
činžáky, dílnami, chrámy a paláci
válí se jejich příval,
ticho i hlomoz, páni a žebráci,
na nebi Otec sotva by asi zíval,
ctnost je tak rudá a zločin tak bílý,
instinkty kalkulují a rozum šílí,
34
činy jdou po špičkách, sny lomcují závěsy,
nad vodou chvěje se vrbový list,
láska se červená, zelená se nenávist,
země se objímá s nebesy.
Ba, miluji také film a hlavně americký,
ne román sentimentální, ale svět, jenž pádí.
Čím srdce tvého křeč, můj mravenečku lidský,
v tom veletoku úžasném, jejž mechanismus svádí
na malý čtverhran, plátna bílý kus!
Co vše jsi stvořil, zbudoval, uvedl v chod a klus,
oh, Muži!
A co jsi vztýčil, natáhl, rozvedl všemi směry!
Leč v prostřed toho jak dvé rudých růží
tvé srdce kvete a srdce tvé ženy
v přízemí, větrům, bouřím krutě vystaveny.
Spojil si kontinenty, ostrovy a moře,
zapomněl’s národy a rasy spojiti,
vysušíš močály, nikoli bídy hoře,
a ve filosofech se umíš zastkvíti,
ač v zákonech jsi pouhý starý troup
a srdce svoje dáváš pod chomout.
Ty historky jsou k smíchu; vraždi se, když chceš,
pro pověry a předsudky, pro mamon, blud a lež;
já trpěl, trp, jak já měj v lásce, v nenávisti,
jen život nechať jako kulka vypálená svistí
přes hypochondrie.
V tom, co jsi stvořil, sebe poznáváš,
přírodu silnou k tomu jako požehnání máš,
buduj a trp, čin tě přežil, čin tě přežije,
z nich jen si budoucnost své štěstí uvije,
jak věnec kolem čela
moudrá a skvělá.
35
Širý a frenetický život do tváře mi sálá,
svět shora dolů se vším jak věčný poutník kývá,
zjeví se, mizí, usměje se, zapláče,
zatím co alejí kavalkáda cválá,
vlaky a auta, aeroplány se řítí,
žena se uchvacuje, detektiv se dívá,
zamlklé lesy táhnou a pole, jež čekají oráče,
prérie, silnice, mosty, tunely,
člun pluje po jezeře, fabrika svítí,
dnes na italském pobřeží jsme,
k Budhovi v Kamakuře půjdeme snad v neděli,
slunce nám zpívá, vítr vlá – oh, internacionalisme!
Má vlasti, krasavice v středu krasavic!
Můj světe, globe! Rodáku! Člověče!
Naděje ruměncem třísní mi vpadlou líc,
med smíru tuším, jenž se rozteče,
krev socialismu, jež vykoupí občanství,
úrodu bez panství.
A přece jsem jen keřík jmelí na vysoké jedli,
vichry mne bijí v prsa a přijdou, by mě zvedly,
utrhly, zvedly, mrštily mnou o zem –
zahyneme také pod lomozem.
36
KOMÍNY
Bylo to v dubnu, táhlo poledne
jednoho panenského dne,
jenž, aby zkrásněl, umyl se po ránu rosou,
továrním šel jsem předměstím,
mysl jsem vedl jarem tím
veselou, zcuchanou, bosou.
Do ulic slunce proudilo
přes ploché střechy dílen, šikmé světlíky,
přes pravoúhlá zdiva, železné konstrukce
a po pás vroucně se hroužilo
do křehké zeleně stromů,
jež přišly sem z hořejších zahrad a niv
v zákoutí továren, na dvory domů
po různu jedny, melancholické trochu,
husím pochodem jiné, za ruce držící se,
aby tu kolem šedivých zdiv,
jako když láska se rozleje,
natáhly svoje aleje.
Přidušen lomoz práce hučel
ve vnitru budov za zdmi a za skly,
pokojně duben nad nimi pučel,
časem jen kdesi praskly
rány do plechu,
kráčel jsem po dlažbě ssající slunce,
srdce si brnkalo na jedné strunce,
jako když chodil jsem po mechu.
Tu na křižovatce stanul jsem
před nízkým továrním průčelím,
děravé zuby cenilo polednem
37
na stráži stojíc před tělem svým,
tělem jak tábor zdí a kotlů, kol a ploch a hran,
do všech je vmačkujíc stran.
A já jsem stanul okouzlen
v ten jarní den, dubnový den
obrazem přeprůmyslovým,
leč nikoli tvrdé zvíře to,
jež armádou cizopasníků poseto
horečkou práce páchlo, potem kovovým,
mněmne jalo tak:
od slunce svatozář majíce,
oblohu držíce štíhlé jak světice
svou slávou mi plnily zrak,
cihlové vodotrysky z předměstské hladiny,
tvořící na nebi pateru vidinu,
tovární komíny,
pět Ringhofferových komínů.
Řek’ jsem si: To jsou tedy ty sloupy,
jež nad sebou v oblaku hustém
na hromosvody nabodeném
trůn boha průmyslového,
sobeckého a necitelného
drží.
Řek’ jsem si: to jsou ty ventily,
jimiž si odlehčuje přecpaný těřich města,
pouštěje smrduté větry
v nebesa.
Leč dole stromy tančily kolo
a zeleň naskrz prozářená
křehká byla a chlapecká polo
jak pučící právě žena.
38
A všecko dovádělo kol
v sluneční lázni vřelé,
svět všecek byl veselý zlatodol,
a komíny ze zlata celé.
Nebylo možno neviděti
jich krásu, jich vznešenost,
i čímsi byly, co může se rděti,
jak palma růst, jak člověk hledět v budoucnost;
mělo svou zpupnost, mělo svou nevinu
pět Ringhofferových komínů.
Jich šamotové cihly
mírnými city zjihly,
usmíval se děd i otec, bratr, syn i vnuk,
děd, nejmenší, věkem zčernalý,
svým zamračením se usmíval,
vnuk, největší, jun jak ze skály,
rozkročen mezi nebem a zemí
mladému bohu se podobal.
Ti mladí vůbec tu stáli kol čela věnec,
cihlovou krajku, stavitelský vavřín
prostě a hrdě nesouce
jak opravdoví, dobří básníci,
na zemi nezadatelné stojící,
leč s hlavou vysoko.
Byla to zvláštní, jímavá vidina
na velkém terči světla,
čarovně oživla komínů rodina
a cizokrajně kvetla.
Řek’ jsem si: krásné jsou
jak řečtí athleti,
39
řek’ jsem si: nevinné
vzbuzují úctu.
Tu všecky věci, světlo, vzduch
zpívaly,
mně mysl, nervy, srdce vzruch
zpívaly:
Až všecky tovární komíny,
co jich je na širém světě,
jak archandělé a strážci pokladu
bdít budou v zimě i v létě
nad prací - zahradouprací-zahradou, veselou štěpnicí,
jež ovoce šlechtěné rodí
pro blaho všech na volné půdě,
pro mezinárodní lodi –
pro blaho všech všem patříce,
do oblak bez bázně strmíce
tu komíny hrotem svých hromosvodů
až do hvězdného chorovodu
žhavými písmeny popíší rozlohy
celičké naší oblohy,
popíší celý nebeský dům:
Laudate genus hominum!
40
NOČNÍ PRÁCE
Z dálky ta kladiva zvoní jak zvony
v ticho, jež tlačí se do ulic.
Leč z blízka jsou to řevy a stony
zkrocených kolejnic.
Divými blesky holými zkvetlé
v prudkém se spíjejí světle
měsíců elektrických,
stažených s hůry téměř až k zemi,
houpajících se nad kolejemi
uprostřed pěstí lidských.
Uprostřed vítězných pěstí a svalů
oslňující se houpá květ,
květ městské noci
a výheň,
do černých ulic v užaslém cvalu
ryk letí a trhá černý svět,
jenž bez pomoci
zří práce líheň.
Úsečně, tvrdě a temně
zní povel jak z rozkazu země:
Hoj – rup!
A noční tuláci
civějí na práci,
básníka mysl okouzlená,
voják a žena.
Z dálky je shluk to jak okolo vraždy,
jak z novin oživlá zpráva.
Leč z blízka v těžkém rytmu tu každý
svou sílu na oltář dává,
41
kde kámen, železo, písek a hlína
a letní noci spoluvina
zalily potem těla,
ta hnědá těla z lodních lan,
ta těla plná zajizvených ran,
víěznávítězná těla.
A lana břemena zdvihají,
ramena břemena nesou,
tísněné hrudníky těžce dýchají,
lana se třesou
a chvějí se i rozkročené sloupy,
svěráky lidské, páky a stoupy:
hoj – rup!
Tak opatrně jak by děcko spící,
zdvihají, kladou temnou kolejnici:
hoj – rup!
A noční tuláci
civějí na práci,
básníka mysl okouzlená,
voják a žena.
Voják a děvče se za ruce vedou
v tom nočním oslnění
a v rytmu, jenž strhuje nahotu smědou,
prudce si po každé ruce stisknou,
když lidé a železo mocněji výsknou
svou píseň práce a klení.
Uprostřed těl, jež potí se únavou,
uprostřed olejných, zemitých pachů,
v nich touha se jitří: Buď mým! Buď mou!
v očích je plno nachu.
42
Hoj – rup!
A výheň tryská ohni ryky
k obloze, jež nad ní zeje,
žhavými mává kapesníky,
že práce se děje, se děje
vždy znova
že se tu zdvihá a klade, kope a ková,
a křiky bijí jak nože.
Pak básník jde hledat rytmická slova
a milenci tvrdé lože.
43
R. S. F. S. R.
Podoben německému básníku,
který chtěl nejvyšší sosnu
zažehnout v sopečném jícnu
a na obloze tímto olbřímím pérem
napsati žhavé vyznání:
Anežko, miluji Tě,
podoben tomuto básníku
proletariát
namáčí revoluční svou pochodeň
do jícnu největší vysoké pece
a píše nad celým světem
své nejhoroucnější vyznání lásky,
svou nejvroucnější modlitbu za zdar,
svou nejstrašlivější vyhrůžku,
písmena jediné vlasti, za kterou bojovat bude,
své heslo a směr:
R. S. F. S. R.
Opřena o záda zrádců,
proklatých histrionů panstva,
ještě jak bronzová socha
před mraky, na nichž rudě ta písmena planou,
s úporným úsilím týčí se buržoasie,
ale co bylo kdys bronzí, je dneska jen hlína,
prohnilá, puklá, mražením posedlá hlína,
a socha se chvějící ztratila klid.
Jak rozkacená hokynářka pomlouvá, lže a spílá,
zatím co zástupové
horcí, jako když láva proudí,
studení, jako když ledy jdou,
bez rozdílů řečí a plemen, se všech stran
táhnou:
44
Majákem září R. S. F. S. R.,
a všichni plavci do lepší budoucnosti plují k němu,
betlémskou hvězdou svítí,
a všichni uražení a ponížení jdou za ní,
mateřskou náruč otvírá:
hle, zde jsme, Tvoje děti!
Hle, zde jsme,
miliony,
a pět let už v Tebe věříme
a pět let již Tebe milujeme,
a pět let Ty pro nás pracuješ a trpíš,
a víme,
že jen tím, co sami vykonáme,
jen tím, že víc a více se k Tobě připoutáme,
jen rudou, čistou, zbožnou revolucí svou
se Tobě odvděčíme.
Do tvrdé práce voláš, a my ji podnikneme
tvrdými pěstěmi.
Leč dnes,
jak tu tak stojíme
s kladivem odboje v jedné ruce
a ve druhé se zednickou lžící,
mezi mračnou stěnou, s které nám svítí Tvé jméno,
a hliněnou modlou, kterou denně podkopáváme,
celou svou bytostí oslavujíce Tvé patero let,
dnes na zcela malou chvíli
doma jsme nechali vše, co by nám překáželo,
nenávist, hněvy, zaťaté pěstě a skřípající zuby,
a jen svou Lásku posíláme k Tobě,
aby Ti gratulovala po proletářsku,
děvčátko malé v červené karkulce
s kytičkou rudých růží:
Zdrastvuj!
45
KÁZÁNÍ SPARTAKOVO
Každý sesazený vladař,
kterého jsme zapomněli odstřeliti,
jeho rod vyhubiti
až k pravnukům,
jako strašlivá vina a galejní koule,
tu vztýčený drze, tu ve stín se choule,
nedá pokoje našim dnům.
Jeho bezcenné krve,
bídného života cizopasného,
neplodného a směšného
jsme ušetřili,
ale znova poteče krev drahocenná,
krev myslících a pracujících –
vykořisťovaných a zmírajících,
aby trůny zazářily.
Na zlaté žerdi
je vladař jen hadr šarlatový,
aby zaslepil nevinné oči vdovy,
oči mrzáků, žebráků, velkých dětí;
pro ten hadr bude nám znova zmírat,
znova hladovět a znova slzy stírat,
znova ovdověti.
Dokud každý trůn
stržen konečně nezasype vždycky
celý prokletý rod panovnický
až k pravnukům,
znova se zachce vládnout lidské bestii,
znova krve tisíců se pole napijí
a nové okovy nám dají k okovům.
46
Dokud všichni vladaři
v celém světě nebudou sesazeni,
navždy až k pravnukům umlčeni,
nedozrála naše žeň:
dokud jménem jednoho zástupům vládnouti možno,
nepochopily, že jest jim vládnouti sobě
všude a v každé době.
47
ZPĚV ZÁSTUPŮ
Otroci
otroci železa
hřídelů pecí lopat a kol
továren tendrů lomů a štol
otroci železa
otroci
podobni předčasně zralému ovoci
vyssáti příživníky
zkrušení žárem mrazem lopatou ryky
padáme
dým plamen rachot blesk a hvizd
v říjnovém vichru suchý list
padáme
Otroci
otroci železa
vstaneme
železa pány se staneme
dým plamen rachot hvizd a blesk
třesk třesk třesk
železní lidé jdou a jdou
železnou rodinou
vpřed
hřídele písty páky kola
zpívají
továrny statky nádraží mola
zpívají
vpřed vpřed vpřed
železný svět
vpřed
Vstaneme
železa páni
48
vzplaneme
pro strašné milování
čin
hlav srdcí paží miliony
spojeny v chorál jako zvony
dzin dzin dzin
tvořivé vášně vichrem rozhoupány
dzyn dzyn dzyn
chrám práce zdvihly v nebes brány
čin
Svobodni
pro klidné noci jasné dni
svobodni vykoupeni
železo pece bagry vlaky
za námi pod námi šeptají kdesi
povel má elektřina
zahrady síně řeky lesy
hle naše domovina
ples
osení šum a ptáka hles
myšlenka práce láska
ples ples ples
Indové Turci Černoši Číňani
Rusové Češi Němci Francouzi Židé
svobodni
svobodni vykoupeni
– lidé –
49
KAMENY
Soudruzi, soudruzi,
hledíme s pohoří,
město k nám z doliny
přesmutně hovoří.
Žalují okna, věže i komíny,
železný lomoz i lidský křik,
že nikdo není tam dole bez viny,
ať velmož je nebo nádeník.
Slyšíme, drsná řeč zabolí, zazebe;
zda jsme však bez viny nahoře my tu?
Kdo z nás už přestal mysliti na sebe,
kdo z nás už neříká: moje a tvoje?
Kamenů plno na každé cestě,
o kámen kobrtneš na každém kroku:
jeden jsme druhému kamenem v cestě
a ne-li kamenem, tož trnem v oku!
Přesmutně hovoří
město k nám z hlubiny;
smutni my z pohoří,
že nejsme bez viny.
S kameny světa, který se řítí,
svedeme bitvu jednoho dne,
nejtěžší práci budeme míti
s kameny v sobě.
Šero je, zbrojíme do strašné války,
kameny ze srdcí musíme vypudit,
50
aby k nám přišel z té modravé dálky
laskavý, teplý, sluneční svit.
A srdce, jež nebudou chtíti povolit,
ta srdce zabijeme;
soudruzi, soudruzi, také my možná
na popravu jdeme.
Nezmizí přesmutná vřava vůkol,
dokud se kameny posypou z tmy,
dokud se neshodnou křiky všech já
v posvátnou hymnu: My.
51
ZPĚV JISTOTY
Vydědili nás, ale nemohou nám vzíti pohled
královský
na svou ničemnost a neodvratný kaz
všeho, cokoli činí,
na neodvratný konec,
jenž je rozvrátil a do všech koutů stíní
jejich hodiny.
Vydědili nás,
my však víme – víme,
že jsme dědici, že po nich vystavíme
nový svět.
Vykořisťují nás,
ale nemohou zabrániti,
bychom nejedli se stromu poznání.
Všude oráči vyorávají hluboké brázdy,
denně rozsévači rozcházejí se do světa,
naše osení již se vymetá,
železná úroda solidarity.
Vykořisťují nás,
my však řetězem je strašným sevřeme,
nad osudem jejich sami zbledneme,
zahynou.
Zotročují nás,
ale na galejích dvorců, továren a dolů
nedovedou uhasiti ohně vzpoury,
k němuž sesedáme se jako ke společnému
stolu,
a jenž půdu žencům dá a oráčům,
doly horníkům,
dělníkovi stroje.
52
Zotročují nás,
ale v jejich kasárnách na slunečních místech
o bratrství sníme, o rudých Kristech,
o povelu, který celým světem zní,
celým světem zatřese,
až nám vzplane bitva poslední:
Proletáři všech zemí, spojte se!
Zotročují nás,
ale v jejich káznicích
zpíváme si Internacionálu,
naše vůle tuhne tu v železo,
jejich vzteku odpoví náš smích:
Kdo nepracuje, ať nejí!
Zotročují nás,
ale v jednoho otroka splýváme pomalu,
v jednu ruku a jedno kladivo:
přijde den, kladivo dopadne v ráz,
budeme volni!
53
VY A MY
Chléb nás rozdvojuje,
věčnou propast mezi námi prohlubuje.
Neboť že příliš ho máte
na naši práci zevlujíce,
bídu třeme bezpočtukráte
pracujíce.
A že máte chléb i všecko k němu,
deptáte život zákony svými,
nám hrajíce, lidu pokořenému,
demokratické šprýmy.
Láska nás rozdvojuje,
Ta, která vichrem rudým duje
z našeho srdce kolektivního
přes vaše sobecká, jednotlivá,
vztekem a zděšením celá divá
v panice rozkladu třídního.
Nám světlý úkol přešel v krev,
řev lásky odhodlané,
lví s naší strany zahřmí řev,
spravedlnost se stane.
A nenávist nás rozdvojuje,
železné zbraně na obou stranách kuje.
Neboť všecko nenávidíte,
več věříme, doufáme, co milujeme,
nás každým gestem opovrhovat učíte
vším, co hlásáte a proti čemu jdeme.
Lživou píseň mezi námi hraje
každá šalmaj míru božího;
pro poslední bitvu všecko zraje,
známe bližního jen třídníhotřídního:
proti vojům táhne voj
v třídní boj.
54
Ale nás i rozdvojuje,
popichuje v seč
to, co spojit mělo, ale nespojuje,
rodná země, rodná řeč.
O rodnou půdu jste se rozdělili,
na žravou vlast jste nám ji proměnili,
bankokracie sosák, oligarchie nůž,
a rodnou řeč jste zprostituovali,
lží a úskoků z ní nástroj udělali,
že vy ji užíváte, nám hořkne v ústech už.
Vy a my –
pro vždycky různými cestami,
vy a my –
pro vždy již různý národ.
55
NEDŘÍMEJ DLOUHO, DAVE!
O, dave,
železný, jasný, zvučný dave,
jak smutno tu ihned, jak smutno je,
když odpočíváš bez boje,
když podřimuješ, mlčíš unaven
a trpěliv jsi jako ochočený slon...
Zapalte den
a rozhoupejte zvon!
O, dave,
rozmarný, sedmibolestný dave,
proč jako celý život jsi jen vlna,
jež vzepne se, zapění, zasyčí, střikne,
odvahy plna,
– a klesne, vzdá se jako pouliční žena
a všemu zvykne –
proč nejsi stěna,
kovová stěna, na pochodu neústupná zeď?
V levo hleď!
O, dave,
hučící, širý, valící se dave,
jak smutno je,
když klesneš po dnech odboje,
a bahnem páchnoucím se plní ulice,
a po chodnících leze divný hmyz,
podivný, zlý a vzpupný hmyz,
a jako pohozená suchá kytice
tvá revoluce leží na zemi,
by všecka havěť na niní zanechala sliz
a na autech ji roznášela loužemi.
Nedřímej dlouho, brzy vstaň!
K noze zbraň!
56
O, dave,
železný, jasný, zvučný dave,
co bez tvé písně jsme, hromem znějící,
bez tvého kroku, děsícího třídy,
bez tvého kladiva, jež divě bušící
nový svět hlásá a starý hněv bídy –
co sám jsi bez nich, co jsi bez sebe!
Malinké duše rostou do nebe,
kramáři otevrou plesnivý krámek,
pořádek v chlívku velebí vláda,
uličník po tobě plivá, šimrá tě tatrmánek,
a nová se kuje zrada –:
pozor dej,
neleň a vstaň,
zapal náš den a zvony rozhoupej,
v levo se dej,
připrav si zbraň,
k líci dej pušku!
57
SYN ČLOVĚKA
FRAGMENT
[59]
I.
A stalo se v starém Veleměstě signálů, dýmů a neřestí,
že narodil se syn člověka v podkroví nebetyčného domu...
Tam, kde do kraje se sunou cihlová chapadla předměstí,
do žluté a hnědé trávy vysoké v jamách starého lomu
od patnácti let svých chodila Marie v teplých i chladných večerech
svým smíchem i tělem potěšit srdce, rozpálit ruce, hlasy, dech,
do trávy vysoké pod hvězdným nebem,
kde zapomíná se na chvíli,
že chuďas je přibíjen rezavým hřebem
ke křížům, jež po Městě vztyčili.
Však ze všech těch objetí drsných a neplodných jedno přec změnilo Marii,
to jedno z těch, jež bývá buď štěstím anebo krutě zabíjí.
Tak narodil se syn člověka v podkroví nebetyčného domu,
to z otce, jenž byl snad dělník z fabriky nebo tulák z polí;
61
tak narodilo se dítě, jež „otče“ říkati nemělo komu,
to z matky, jež dávala rozkožrozkoš mužům nevědoucím, jak bolí,
když mládí uprchne a bída zůstane
těm ženám obětavým,
když všechna naděj doplane
se silou, krásou, zdravím.
62
II.
Ve dvorech temných, páchnoucích, na písku zaprášených sadů,
ve věčném šeru žilo dítě a mělo mnoho hladu.
Bez lesů, k jejichž stromům by hledělo, vzhůru k tvrdým a vysokým,
bez polí těžkých klasů plavých na stéblech jako svíce,
bez lučin hmyzem opěvaných, jež slunce zdobí zlatem svým,
bez vod, v nichž plaše zrcadlí se tanec motýlice,
ve Městě dýmů a neřestí smutných žilo zbytečné dítě,
nad nímž se černé domy a továrny tyčily pánovitě.
Své paláce na den z bláta si stavělo u pouličních louží,
pro hostinu svou z písku peklo rozmanité koláče,
a nevědouc, čím pohádky jsou, když večery se dlouží,
o prostých věcech podivně snilo bez úsměvů, bez pláče,
smutnýma očima zvědavě zřelo
na práci, na lásku, na zločin,
tesklivý pocit v srdéčku mělo,
že vidí za stínem míjeti stín.
63
III.
Vytáhlý, sivý, s plavými vlasy, s pohledem, který zabolí,
jednoho jitra Emanuel nesměle přišel do školy...
Byl zasmušilý, ke hrám chladný, věděl však více než jiní;
na jeho otázkách chvělo se tiše nedětských myšlenek jíní.
Ten, kdo mu naslouchal, usmál se neb v rozpaky přišel divné:
jako když na tě z dětinských očí záhada země kývne.
Sám dlouho chodil – až jednou s kamarádem ho potkali;
nikdo však neviděl jich nikdy, že by se byli zasmáli.
„– Jsem taky jen kluk z chudé rodiny, máma nám často vzdychá,
a táta, když přijde z fabriky domůdomů, na pány, na kněze kýchá.
Tak se ti u nás všichni nadrou, přec máme bídu a hlad;
na moutě, věř mi, kdybych se nebál, v tu chvíli šel bych a krad’.
64
Mám taky sestru, víš, s podivným břichem, od pláče rudé má oči,
ve dne i v noci za strojem sedí, říká, že do vody skočí.
A mužští k nám chodí v sobotu večer, často svírají ruce;
však prý se kdesi už něco rodí, říkají: revoluce.
To je prý svatá a krásná věc, to světem jde Červená Paní...
Když se mne ptali, čím chci být, řek’ jsem jim bez váhání,
že budu dítě revoluce, když taky mívám hlad...
Jenže, víš, ještě nevím dobře, jak to mám asi udělat.
Nu, mohu třeba tesařem býti, sekyry ostré je pán;
ta v ruce mu blýská, lítají třísky, ráz na ráz trám je otesán.
Pro pány veliké, malé bych stavěl bílé krovy střech,
na krovech vysoko stával bych a ve větru popadal dech.
Pro sebe stavět bych nemohl, ne každý má vlastní dům.
A komu se to nelíbí, blízko je šibenici, žalářům.
Však slyšel jsem, že kdesi už i mnohý pán byl pověšen –
Oh, to pak hbitě bych postavil jistě sto šibenic za jeden den...
65
Anebo hasičem mohu býti, s ohněm a vodou se zabývá,
s trubkou a pochodní běží v noc, když červený kohout zazpívá.
Prý ještě v zámcích a palácích leckde duchové zlí straší:
plameny na ně pustil bych, strašidla červený kohout plaší...“
Tak s vážnou tváří žvatlal kamarád ... Emanuel naslouchal,
v hluboké tůni jeho dušičky přízrak světelný zrál.
66
IV.
V továrně s tlamou nemilosrdnou pohlcující nevinné,
jež drzým signálem reguluje bláznivé otroctví svalů,
za okny sotva průsvitnými, v předpeklí, kde pomine
písnička na rtech, zdraví v prsou a vzrostou blíny žalů,
v továrně počal Emanuel učit se choditi v okovech,
hleděti tváří v tvář chiméře černé, před níž se tají dech.
V hukotu strojů a ve blescích kovů
sevře ti srdce podivný bol:
když moudrá práce tu přichází k slovu,
proč drtí člověka v zubech svých kol.
Bystře a oddaně pracují stroje,
slavný a krásný je hřídelů vír.
Přidáváš k pákám ramena svoje.
Proč z těch sil spojených nevzchází mír?
Proč vzduch a slunce nekrášlí práci?
Proč s prací ruku v ruce jde hlad?
Co stroji dal jsi, stroj jinému vrací,
tvým potem si cizinec zalévá sad.
Vetřelec krutý, vzpupný a žravý...
Což nepřijde nikdy odvety den?
Což v živou skutečnost jásavé slávy
se nepromění staletý sen?
67
A Emanuel netrpělivý zaplakal nad rodným Městem,
v dálku se zadíval, odešel tiše s krásným a odvážným gestem,
odešel naslouchat lidskému hoři
za hory, za doly, za sedm řek,
zda už je podobno širému moři,
jež vzedme náhle strašlivý vztek...
– – – – – – – – – – –
68
OBSAH
5 ŽALM Z R. 1919 5
8 V PŘEDVEČER VZPOURY 8
10 ELEGIE 10
14 JARO V MĚSTĚ 14
15 ZLATOHLÁVEK NA CHODNÍKU 15
18 PROLOG 18
21 POZDRAV 21
23 SOCIALISTICKÝM ŽENÁM 23
25 DER ROTHE MAX 25
27 ROSA LUXEMBURGOVÁ 27
31 CESTOU 31
32 O BITEVNÍM POLI V NÁS 32
34 FILM 34
37 KOMÍNY 37
41 NOČNÍ PRÁCE 41
44 R. S. F. S. R. 44
46 KÁZÁNÍ SPARTAKOVO 46
48 ZPĚV ZÁSTUPŮ 48
50 KAMENY 50
52 ZPĚV JISTOTY 52
54 VY A MY 54
56 NEDŘÍMEJ DLOUHO, DAVE! 56
59 SYN ČLOVĚKA 59
[69]
STANISLAV K. NEUMANN
RUDÉ ZPĚVY
VYDALO NAKLADATELSTVÍ
VEČERNICE V. VORTEL A R. REJMAN
PRAHA-ŽIŽKOV, HUSOVA 5
VYTISKL AD. NOVOTNÝ
ŽIŽKOV
BŘETISLAVOVA
31
E: jf; 2004
[71]