V BOUŘLIVÉ NOCI
Poslední letní bouřka,
ze všech sil třesouc domem, v němž spím,
vyhodila mne z lůžka,
okna řinčí, dunící prostoru klín
trhají šikmé proudy,
a rychle za sebou zapaluje se svět;
zdá se mi, že se zhroutí
za mými zády zeď.
Otáčím knoflík elektrického světla,
aby mi síla blesků tu zbledla,
abych se spojil s předměty klidnými,
jež kolem stojí po pokoji
a ruce podávají mi.
Pak opět uléhám, oči zavírám,
a – náhle – nejde již o mě.
V šílených proudech z nebeských bran
po mostě v kotli, kde se to po tmě
s rachotem vaří,
sama a sama, kol kopce se sráží,
hltajíc psotu a pro jistotu
bajonet s puškou držíc vodorovně,
snad schlíple jak štěně, snad jak zoufalec vzdorně,
plíží se hlídka.
16
Vidím ji. Vidím toho vojáka, v zběsilé bitvě živlů
titěrný, trpný střed,
který však musí veškeru hrůzu
celým tělem a tak zdlouha
jako vysušená houba
vypíjet.
Jak na něj myslím se svého lůžka!
Jak hroznou zdá se mi hrozná bouřka,
že on tam stojí!
Kobyly lijáku lavinou letí,
kořeny nebes i země se chvějí:
mě toliko myšlenka na něj však bolí,
dětinská myšlenka, jakoby nemohlo
nic horšího potkati muže onoho,
jako by v úkrytu nebděla pěst,
bohyně krutá a bezděložná,
jež za měsíc snad, za týden možná
smykne jím po prachu, kamení cest,
mrští jím do vagonu,
pošle ho v jícen krve a stonů,
v lijáky železa.
17