Jak svítí,
zdaleka volají, laskominy vznítí
ty zlaté chleby, v pekařských krámech kukuřičné chleby!
Jak ohromují,
lákají, dráždí, provokují,
když hlad ti zatlouká zvolna do mozku tupé hřeby!
Jen mrskneš okem po nich,
a již ti nejdou z hlavy,
a všude zříš je, zlatý den,
cválají na zlatých koních
v strakaté východní davy,
jsou zlatý hřích a zlatý sen,
lačného sytý sen.
Jak září
do bledých, vyhublých tváří,
když prodavač s fezem a nohama skříženýma
hází je na váhu!
Jak planou
dobrotou požehnanou,
když láme a dává je rukama pokojnýma
žebrákům na prahu,
kňouravým hnědým žebrákům s dlažby!
To velikanánské mince jsou,
peníze nové ražby,
k oslavě země v oběh jdou,
země, jež ploditi ráčí,
zříš jako klasy je pláti,
jak slunce, jež klasům dá zráti;
jim netřeba hlavy ni znaku, lesk a barva jim stačí,
a číslem jich zdá se nekonečnost.
Má mimojdoucí v oku vděčnost,
má jiný v oku hlad – jda mimo sám,
já obé v oku mám.
Že hlad,
oh, toho netřeba vzpomínat,
že vděčnost, toť však proto snad,
že tato do zlatova vypečená žluť,
ten zdůvěrnělý obraz z daleké končiny cizí,
pojednou domova sladkou chuť
jak jaro vzestup mízy
probouzí ve mně,
v synáčku severní země –
nevěda proč,
venkovský vidím vířit kolotoč
tam dole u Svitavy,
skleněné křišťály třepotají se, řinčí polyfon,
činelů zářící placky se mihají, zakřikne zvon,
a mládež se baví – –
anebo v trávě šťavnaté hledím za motýlem
pod jednou bílovskou strání,
kol v louce zlatem svítí steré pampelišky
jak vyleštěné plíšky,
a vše je var a vše je kolotání
a včela všecka žlutá pylem
polednem se potácí...
Leč nezapomeňme na chleby kukuřičné
z pečlivé ruky domácí!
To nejsou zlaťáky, jež moslim vyplácí,
to není z hromady zboží:
jsou zlatější a vysoké, vznešené spíše než sličné,
pravý „dar boží“!
Současně s mouchou,
se smutnou jednou mouchou
k slunnému místu na naší zdi
přilepil jsem se velmi.
Současně s mouchou
dívám se na svět s hlediska hladové šelmy.
Zdá se, že cosi jej hyzdí.
Mimo nás,
množíce slunce podjarní jas,
na hlavě nosí hnědá děcka
s domácím chlebem měděné mísy.
Každý je čísi
a děcka jsou veselá všecka:
barvené ručky vzduchem jim těkají,
dřeváčky hbitě klapají.
Můj žádný však není,
zvířátko dravé v mozek mi kouše.
Oh, pokušení!
Rozkoši vrchovatá,
zmocnit se kusu tohoto zlata!
Kousíček dal bych také své mouše.
Vznešený chlebe,
se zlatem slunce zpíváš a hřeješ!
V nitru však zebe
myšlenka, kterou po cestě seješ.
Leč na slunném místě
vše chladne, hroutí se jistě.
Soucit a něha a žel
náhle mi srdce chytly prsty jak drátky,
teploučký váček zazvučel,
korálky rudé v něm chřestí,
zadními vrátky
mrtvolu dáváme poodnésti,
korálky rudé zvoní,
srdce mi zpívá,
na plavém koni
jaro snad vjíždí a zpívá,
celý svět zpívá
i slunce zpívá –
na něco všichni čekáme
a docela tiše si zpíváme:
Kdybychom všichni, kolik je nás,
za ruce vzali se spolem
a ohraničili sluneční jas
velikým kolem,
kde by se vzal, tu by se vzal
uprostřed kola malý spasitel
a ten by všemu světu lámal a rozdával
božího daru kukuřičnou žluť i žitnou běl,
a byly by to zlaté chleby domácí
a nestáli by kolem žebráci.