KDYŽ KULKY HVÍZDAJÍ
Když první kulky ti hvízdají
nad hlavou, u hlavy,
jako když ptáčata pískají
v den slunný, jásavý,
toť chvíle veselá docela,
do stromků plesknou, ne do čela,
shýbneš se, zasměješ,
lehneš si anebo dále jdeš
a jako vyznamenán.
Leč když to trvá již celý den,
a nevíš, kde se skrýt,
zvěř štvaná, klesneš kdes vysílen,
halali slyšíš znít,
máš horkou hlavu a chladnou dlaň,
zrak vyjevený jak padlá laň
a čekáš, lapáš vzduch,
než srdce ztiší svůj divý vzruch –
a tu snad skok tě spasí.
A když pak štěkot i klapot ztich’,
puška i kulomet,
a leže u kotlů kouřících
pokojným vidíš svět,
tu hvizd, jenž uklouzne ptáčeti,
prasknutí větve jen – škubne ti
71
nervy, jak by to byl
provázek, kterým jsi rozjitřil
kašpárka tahacího.
A přece jednou i kulek hvizd
zcela ti zevšední,
jak ptačí popěvky s větví, z hnizd,
když v lesích trávíš dni:
tu a tam sehneš se, přikrčíš
ze zvyku spíše než z nutnosti
a zcela jistě víš,
že osud ze sterých možností
dávno již tvou ti přiřkl.
72