Vy, kteří nade mnou jste hůl už přelomili
Vy, kteří nade mnou jste hůl už přelomili
a pro mne nemáte než slovo nenávisti,
kdož jedem svojím jste mou duši otrávili
a všechnu podlost svou jste na mě chtěli snésti,
vy, kteří přátelství mi klidně lžete dále,
ač dávno jenom vztek z té vaší hrudi dýše
a pohrdání snad – v své bídě neskonalé
jen bijte do mne dál se vznešené své výše.
Já snesu už váš hněv i vaše anathema,
jež moudře v soudech svých jste vyřkli nad mou hlavou,
a jen vám pravím tu: ten ještě pravdu nemá,
kdo po všem šlapat chce se zběsilostí dravou.
A prosím vás: jen ji své zloby ušetřete,
ten čistý, bílý květ, jenž připjal se k mé hrudi,
jenž dýše mladostí a voní jen a kvete,
jak jara pohádkou když zem se ze sna budí.
[46]
A jenom modlitbu a slova požehnání
vy mějte pro ni vždy, když mysl vám to vzruší,
vždyť co v tom tklivosti vy netušíte ani
za trochu lásky dát svou celou mladou duši.
[47]