Sonet po rozmluvě s přítelem.
Můj přítel řekl mi: Ty bloudíš, bloudíš, hochu,
že verše píšeš teď, jež lehce čtou se sice,
leč nepřináší nic, než jenom vůně trochu,
pár trilků jásavých a tvého srdce květ.
Však, hochu, budoucnost, ta nepozná tvé jméno.
Dnes poesie tvá už nemá ceny více!
Jen červánek to, jímž tvé nebe ozářeno –
kde však jsou problémy, jež řeší dneska svět?
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Ty drahá bytosti, k níž modlí se mé mládí,
což v chvílích velkého a zářivého štěstí
se ptají naše rty, co řekne příští věk –
když pěli slavíci, my měli jsme se rádi,
a v dlouhém objetí jsme zřeli růže kvésti,
a v snech svých dýchali jsme vůni fialek...
[57]
Na místě doslovu:
– – – – – Vím, že na hranici umírajícího století musí Poesie promluviti svoje veliké a vznešené slovo, ale vím také, že je promluví i tehdy, vysloví-li je pouhým tlukotem lidského srdce, od věků stejného a do věků nevyzpytatelného – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tluk lidského srdce i síla umění není mocí naší – ale je to odvěký zákon přírody!
Jar. Kvapil: Liber aureus.
E: až; 2004
[59]