Pan lékárník, muž statný, otužilý,
a jeho dceruška, zjev ladný, milý
a učitelka s vážným, bystrým okem
jdou na Pustevně cestou nad potokem.
Hned od stanice k lesu až se vezla
ta turistická trojice. Když slezla,
děl kočí jejich: „K bouři schyluje se,
dej Pán Bůh ať vás nezastihne v lese!“
Té zmínky poutníci se nelekali,
a chutě lesem, pasekou se brali,
až prošli chladný kout, jejž po rok celý
ni jeden zásvit slunka nezveselí.
Tam v rokli bystřina si skáče, běží
jak hříbě bez uzdy a bez otěží
svou silou hravě, volně, bez obtíže –
Již naši chodci stáli kolem kříže.
Kříž prostý dřevěný a Kristus z plechu
tam postaven byl jdoucím na potěchu.
(Jde dobře ten, kdo u Něho jí hledá!)
Tam odtud vrch jak do střechy se zvedá.
Den dusný. Ticho bezmála jak v hrobě.
Les bez dechu, jak pohřížený v mdlobě,
znáť nedal ani nejmenšího chvění.
V tom ozvalo se oddálené hřmění
a z nenadání vichřice tu byla,
a návalem svým na les udeřila:
Les rozvířený hučel, sténal, skřípěl
a vichr po něm fičel, syčel, sípěl
a rostl v orkán – lomcoval a lítal
a haluzemi jako vodou zmítal
a v honbu šílenou se rozburácel:
rval, trhal, tříštil, lámal, srážel, kácel.
V pláň šedou přešel temných mraků nával
a bičem deštným bil a ošlehával
tvář, tělo sosen, jež se chvějí v pláči,
když děsná bouře po temenech kráčí.
Les tonul v ohni: shora blesk a hřmění
a spodkem utápěl se v zaplavení.
Lvi řvoucí táhli bouři v mračném voze –
a zápas živlů řádil na obloze,
jak kdyby bylo v rozzuření vzteklém
se spolčovalo samo nebe s peklem;
že shora, zdola spoustou hrůzorodou
hned zničí zemi plamenem i vodou.
Les tonul v ohni. Za rachotu hromů
tři chodci naši drželi se stromů;
by nezhynuli všichni jednou ranou,
pán obě dámy rozestavil stranou.
Čas do věčna jim táhnul dobu denní,
tři duše vrcholily v pomyšlení,
jak vyváznouti. – Bouře umdlévala –
Jiř záře slunka viděti se dala.
Aj! Nebesa se překlenula duhou
a měla podél bledší ještě druhou.
Z tří chodců nikdo nepromluvil slova.
Byl každý jako narozený znova,
že přestál hrůzu, že zas volně dýše.
Jen málo kroků postoupili výše
a na stromě tam obraz uviděli.
Ten, jehož na něm před očima měli,
byl svatý Václav, strážce jejich pouti,
jenž rodu svému nedá zahynouti!
Tak vyšli šťastně, bez úrazu, škody
ven ze zápasů ohně, vichru, vody.