Již starý Pavlán ustal ve svém čtení,
ve zraku zaschlém dávné síly není,
leč slzy líti;
je v starých knihách mnoho temných věcí,
a bílá hlava padá zlehka k pleci
pod váhou žití.
Je večer všeho. Množí ticho cely,
do okna zírá mráček zkrvavělý
a žalně pěje
o mnichu, jemuž možnost byla přána,
v ten večer vzíti z rukou svého pána
smrt bez trofeje.
Dnes prvně prior dotčen byl v svých citech,
zřel stíny šumné vláti po ambitech,
jsa jimi ovát,
vše, s čím byl splynul ve svém malém světě,
zřel v těchto stínech předmět po předmětě
blíž předstupovat.
Zřel celý konvent. Mlžný obraz tváří,
jak vynikají z temna v refektáři
a po tabuli
jsou vážní, smutní, nesdílní a tiší,
však skryté muky do knih velkých píší
stem majuskulí.
Zřel nitro chrámu. Zásvětní plam svící
a sochy v transi ruce spínající
nad kryptou hrabat;
a ještě akkord cítil, jak se taví,
jejž zanechal hrom varhan rozlehavý
po zmlklém Stabat.
Pil prostor plný obětního pachu,
se svitem oken v chromatickém prachu,
jak sny se pijí,
zřel nahosť stigmat, která svatí měli,
a lyry zlaté mezi archanděly
bez melodií.
Zřel za mřížemi hrob Božího Syna,
jejž hlídá lampa neklidná a siná
a duši dere,
chór bratří slyšel, k němuž mlčky vstali,
jejž sordinuje jemný smysl dálí,
pět Miserere.
A viděl zlato monstrancí, jak třeští,
třpyt perel bledých kane v truchlém dešti,
jak v slzách jeho,
a slyšel potom sjíti se svých retů:
proč, bože mrtvých, nevrátil jsi světu
mne nešťastného?