Starý ušák, otec synů,
požíraje zeleninu,
vojtěšku a zelí,
praví, náhlým steskem jatý,
že dřív lidé se zvířaty
jinší soucit měli.
Dnešní člověk to, jenž prvý
mezi svou a naší krví
vznítil právní boje;
nebývalo v starých zvycích
žádat znalost na zajících,
co jest mé, co tvoje!
Zajíc míval ve své moci
vyjít za jasu i noci,
za sucha i v rose,
z jetele, jejž oko volí,
nejvonnější píce v poli
srdce těšilo se.
Živ byl v pokoji a míru,
těkal v tichu po revíru
neskrytě a směle,
neměl, jak se nyní děje,
svoje plaché obyčeje,
babské srdce v těle.
Nezkracován na svém právu
máchal obilí i trávu,
loupal v zimě keře,
měl, co dnes už dávno není,
ve svém nitru přesvědčení,
že je králem zvěře.
Ovšem tento pojem krále
někdy zcela nenadále
proměnil se v mnohém:
majestát se scvrknul cele,
když se kmitla podezřele
liška před brlohem.
Jinak ale, bohu chvála,
rodina ta ve cti stála
před jinými stavy,
zajíc neznal past ni léčku,
seděl rovně na bobečku
jako velmož pravý.
Seděl tak, jak sám chtěl tomu,
nasycen se loudal domů,
dlouhé sluchy klopě,
nebylo psů, již by byli
na rozkaz svých pánů čili
po větrné stopě.
Nebylo však také ani
pekelných a krutých zbraní
přisazených k oku,
jež jsou zhouba, smrt a zrada –
– bleskne se a zajíc padá
v srdci s hrstkou broků.
Bleskne se a král se svalí,
v oku, které mázdra halí,
ještě pohled letmý,
horký pohled toho rodu,
když jest duší na přechodu
z denní záře ve tmy...