PO ZÁPADU
To bylo večer. Vzrostla touha každá,
jako by z hněvu vzejít měla vražda,
krev měla téci ze msty nevinná;
vyhrával západ v sporu ohňů čistém,
divoce sloučiv jantar s amethystem.
Nebylo moře. Ani pevnina.
Zlatí a rudí z jeskyň zřeli draci,
útroby mračen eruptivní prací
dávily mlčky lávu strašlivou,
za krutý zážeh, záhy jaksi zbledlý
břesknější svity k zenitu se zvedly,
vyslané šípy žhoucí tětivou.
Bylo to pozdě na západním nebi,
jiskrně plály monstrance a chleby,
užity jsouce při mši večera,
korouhve mocné, baldachiny, vela
svěsila, vzdula nebo rozestřela
nebes i země pompa veškerá.
13
Ve zlatém víně, v zelenavém jedu
tonulo ještě nebe ku posledu,
ochabnul sopek výron plamenný;
zamlklý Kumburk, černý hlídač kraje,
ruinu hradu bokem podpíraje,
nad obzor zdvihal svými rameny.
14