Tma ovinula kolem hlavy mně hebkou šatku potají
a nebe bylo indychové, s nějž hvězdy na zem padají.
I zdálo se mi, jak bych slyšel šept ze zásvětí dechnutý,
pod mečem věčna krvácely mé vteřiny a minuty.
A v každém ze čtyř úhlů světa se jiná dějstva tajila,
noc stála plachá, smrtonosná, ač v zastření svém spanilá.
A souhvězdí, jež svícen tvoří, tak uhrančivý střela svit,
že celý život uplynulý se zdál být trpěn, ne však žit.
Co dostalo se k mému sluchu, stín zvuku byl jen, planý rys,
já necítil své vlastní krve, jež v marném těle bila kdys.
Stav zvláštní, matný, lethargický jak lázeň, do níž vsypán jed,
by nemohla smrt přistoupivší ni blízkostí svou zabolet.
Tak v černé moře empyrea by vržen byl květ života,
nad vírem hloubek nadsmyslných kde bloudí pak a kolotá.
Strom ticha sílil. Jako ruce své větve vztáh a tam je klad’,
kde ze semene toho květu smrt počínala vyrůstat.
A jak jsem viděl v oné noci! Vše zřené bylo prostě div,
hled ze předsíně nekonečna do rozbíhavých perspektiv.
Hvězd genese i jejich zánik mně se vší hrůzou tanul vstříc
i odumřelost meteorů i zhaslé žehy vlasatic.
A vidma zřel jsem proměnlivá, jež hmotnost světů měníce,
jak ledová se rosa lila z ran vzdáleného měsíce.
Že slepý jsem pro vyšší zření, tma plná žasu děla mi,
ač věčná dějství nepřezkumná v ni vbodána jsou jiskrami.
Zář nepřístupných mysterií tak strašná a tak mrazivá
je utkána však z vanoucího a nehmotného přediva,
jež tvrdý pohled můj jen trhá, aniž jím vlastně proniká,
neb je to pohled nebožáka a kalné zření hříšníka,
jejž poutá těžký kámen žití, by nemohl se povznésti,
a uvízlý je se svou lodí zde na mělčinách bolesti.
Taj, Syrie, proč nejvíc záříš, ty věčná touhy příčino!
Mlč, Algol, svíce nejvzácnější, jak trpné srdce matčino!
A sebe strašněj buďte tichy, vy myriády rozseté,
jež ve sladkosti jedovaté mne nenávistně klamete!
Však sviťte všecky přísným světlem, jež v hranách smrti zlomené,
za spásu duše pobloudilé. Ať Pán si na ni vzpomene!