V NEMOCI.
Tak z podkroví se všichni vytratili,
v té doměnce, že přece usíná,
jsou v polích daleko, kde hoří úpal bílý
a plahočí se známá krajina.
Tam rvou se se zemí a temné chleby jedí,
tam rvou se po polích... A tady šalvěj vonívoní,
zde černé hodiny jen tik a tak a více nepovědí
a po zdi vápenné se řídké mouchy honí.
A strop, ten rayon známý, zoufalý,
jenž oči vysílívysílí, a tupá kamna rzivá
a okno nesmělé, jež zamlklé nechali,
jímž celé měsíce se nikdo nepodívá...
Než vrátí se, snad šalvěj vyvane,
stín trámů večerní boj muší ukryje,
on v okno nesmělé se dívat přestane
a po klekání teprve se pohnou veřeje...
43