SVĚT SMUTNÝCH.
V PRAZE
NÁKLADEM J. PELCLA, REVUE ROZHLEDY.
1899.
[1]
TISKEM ED. BEAUFORTA V PRAZE.
[2]
NÁLADA.
Dva černí ptáci k horám veslovali
nad mírně zšedlou pozdní krajinou,
z podivných míst se děti bujně smály
a měsíc teskný brouzdal bařinou.
Z luk pozvedly se měkkých můrek šiky
nad meze kosmaté, jež páchly kořenitě,
potoků drobné rozběhly se vzlyky
a z neznáma zas zavýskalo dítě.
Čís tóny zněly chvějně vibrujíce
jak rokot zvonů ve vzdálených vsích
a s nebes různě zadřímaly svíce...
Pak večer ztich’ jak v kápi věčný mnich.
3
KDYŽ VYNESLI JEJ...
Když vynesli jej, začaly pláč zvony
a hudba hrála zvučný pochod táhlý,
ty tragické a utichavé tóny
všem za rakví číms hrubým hrdla stáhly.
Ztich pokojík, odkud jej vynášeli,
jen vítr okny táh’ a šustil mašlí,
ve strachu před smrtí kde rty jeho se chvěly,
ztich pokojík, kde zmíral v suchém kašli.
Z všech koutů zeje prázdno opuštěné,
bezútěšné, jež víc se nenaplní,
jen vítr okny rozpjatými žene,
dechem se jeho věnců mašle vlní.
Já přál bych si, ten smutek pokoje
bych roztavit moh’ v lítostivé slzy;
přec plakat nemohu, jenom mi úzko je
a viním se: „ty zapomeneš brzy!“
Jen úzko mi je, úzko, ulekaně,
když záclona se větrem nadme měkce,
chřtán se mně dusí stiskem tajné dlaně
a mdlivou vůní vosku, desinfekce...
4
V SNECH SLÝCHÁM UMDLENÝCH...
Ohlasné, dlouhé chodby klášterů
v snech vyděšených vídám nejčastěji,
kde lesklé oči bledých paterů
pod lampou mžikovou se extaticky chvějí.
Kde v snětích šeříku srub studny rozvalené
se dělí s ptáky o truchlivé sny,
když první stín se chvatný v houště vžene,
kam plakat chodí novic nemocný;
kde mřížením je vidět opuštěné dvory,
zšeřilé stínem starých kaštanů,
jež hučí mdlobné, potácivé chóry
a klaní se ze strany na stranu.
V snech slýchám umdlenýchumdlených, jak stromy šumí,
a rachot okovu té mrtvé studně na dno,
a v houšti nemocný jak novic vzdechy tlumí,
když ve dvůr padá podvečerní chladno...
5
DUŠE.
Se zámku duše temné flóry vlají
a po síních se lidí kroky tlumí
jemnými koberci; sluhové nastírají
a chodí zamlkle: Nechápou, nerozumí.
Nezemřel nikdo, poddaní jsou tiše
a léno hradu vítězně se množí,
však paní chodí ve zlomené pýše
po chodbách nejtišších a flóru neodloží.
Až k její oknům vrby dosahují,
převislé svoje smutné větve kloní,
po parku plno náhrobních je thují
a v kapli zámecké zvon umíráček zvoní.
Růžová kdysi pážata jsou oblečena šeře
a prachem jejich mandoliny siví,
ze tmavooké hloubky na jezeře
jsou zastaveny vodotrysků divy.
6
Leniví psi a sokoli a koně,
ni štvanice víc nezavýskne divá,
neb paní v smutku sedí na balkoně
a celé dny se do daleka dívá.
A z dáli nikdo, nikdo nepřichází,
kdo nes’ by útěchu, a paní vzlyká,
znavena k smrti očihledě schází
a vyžádá si kněze – poustevníka...
Se zámku duše temné flóry vlají
a po síních se lidí kroky tlumí;
nejistou otázku služební na rtech mají:
jich paní smutky má, jimž oni nerozumí.
7
PRASTARÉ LESY.
Prastaré lesy dýchavé a hřmící
kantáty bez textů v únavném kolísání
všech šerých kmenů, slitých v kolonády
za vlažných větrů od daleka přišlých.
Lesy, jež milost udílí a krotí pýchu,
těch, již v ně vešli s neodkrytou hlavou,
lhostejní slyšet z houštin stmívajících
pochmourný švehol ptáka samotáře.
Lesy, jež jistě přinutí kde koho sepnout ruce,
když z dálných prohlubní cíp měsíčného nebe
– stříbrný pramínek se zmítá mezi stromy,
– náhrobní lampička, jež vzlyká usínajíc.
Sem, mladá krvi, třást se přicházívej!
Zde ucítíš, žes šlechetný a dobrý
a pohnut rozpláčeš se jako malé dítě
nad poznáním své měkké přístupnosti
a nad obrázkem černým svaté panny,
jež žehná poutníkům, jsouc omývána rosou
se snětí tekoucí a sesmutněná štkáním
divokých doupňáků, k ní plaše vzlétajících.
8
V MRTVINÁCH...
Sem plný žár se těžce slévá dolů
na kamenaté, nahé mrtviny,
na pruhy chorobných a žlutých travních stvolů,
z nichž živý nejde výdech jediný.
Jen brouk se černý, vážný v opuštění
přes kupky písečné jak v beznaději plazí,
však pohyb, zážeh životní zde jiný není, není.
Je nebe bledé bílým ohněm zkázy!
Jen tenká kůže z převleklého hada
v troud zkoralá juž chví se na kameně,
kam nový žár vzňatého nebe padá
a padá, padá stále, neznaveně...
I brouk juž zalez. Dne finale se blíží,
západ se rozlil splavem bledorudým
a v lože vyhřáté se hrozný kolos níží..níží...
Proč nežehnáš těm, Pane, místům chudým?
9
TUŠENÍ.
Takové bylo jednou divné ráno:
Vzdálené housle někde tence lkaly
a myšlenky mé probudit’ se bály
úzkostným tušením, že vše je dokonáno
tam vedle v pokoji na vlhkých poduškách.
Tak bylo nebe nízké, skličovalo,
a světla bylo pod ním tolik málo.málo,
stesk jenom mizivý těch něčí houslí táh’.
Takové choulící se, zakřiknuté ráno,
až oči se mi odemknouti bály,
ze uzří někoho, koho se nenadály,
jenž řekne bled: „Je vedle dokonáno!“
10
V BOUŘLIVÉ NOCI.
Víc setmělo se... Přišla Meluzína,
podivně kvílíc navštívila domy,
jdouc děsit nemocné po chodbách ruce spíná,
studené ruce nad hlavou si lomí.
Byl plavý večer. Dlouhým koridorem
ve starém domě přecházel jsem sám,
do sebe vkleslý v přemýšlení chorém
jsem vyslechl, jak vítr zpíval tmám.
Až k půlnoci, když ještě narost’ v síle
a bil svým pláštěm v sloupy, o domy,
na konci chodeb v mrtvé říze bílé
jsem potkal svoje Svědomí.
11
ÚSVIT.
Nejistý úsvit byl: ni modro, ani mlha
a nic jsem neviděl, zda obloha se kalí
šedivým mléčnem, nebo zda se trhá
par řídká opona před vstupem slunce z dáli;
ni modro nebylo a ani ranné chladno.
Tak hladil vzduch,vzduch jak někdy v koupeli,
v níž vodu necítit a ve které je snadno
bez smyslů ležet, zemřít, chceme-li.
A lidé spali necitně pod strážním ještě krovem,
v mrákotách snů se dosud chabě vlekli,
vše bylo hluchem přikryté, co životem my zovem,
jen vodyvody, které neusnou, tu kolem zvolna tekly.
12
VZÁCNÁ CHVÍLE.
Juž bylo dávno „Ite, missa est“,
třepotné svíce juž jen živořily,
mí lidé rozešli se v klikatiny cest,
jen vůně rouch a paramentů zbyly.
Nehybné stály svaté korouhve
kol směle vymrštěných sloupořadí
a anděl spínal tiché ruce své
v svém příliš brzo sesmutnělém mládí.
A jiný pozón měl, jenž zkamenil mu v dlani
a fanfáry ni dechu nevydalnevydal,
a jiní kytary. Orchestr smrti mučeníkům v spaní
bolestné oči tichem přivíral.
Mne z temna lodi Kristus očaroval
prázdnými víčky, přes něž padal vlasvlas,
a oblak draperie temno opanoval
smutečně černý s bílým „Charitas“.
13
OBLOHA.
Jen šíro tiché, šíro oceánu,
v němž ve závrati náhle člověk tuší
své tělo – hmotu – hroudě odervánu,
dech neznáma a nesmrtelnost duší.
Jak pokojná je, usmířlivá, měkká
a slavnostní, když světla planou v ní,
všem velký úsměv s její výšin stéká,
jak vznešené by úsměv královny. –
Když pomyslím: Tak bloudit její plání
a nemít naděje, že meta dozírnadozírná,
jen věčný kosmem let a v nic se propadání,
vždy zmocní se mne úzkost nesmírná...
...jen řícení se v prázdno nekončící,
kde jenom mrtvé světlo planet jásá,
...vždy úžej tisknu k zemi údy chvící...
Je veliká, je hrozná tvoje krása!!
14
MARNÁ PÍSEŇ.
Synové pozdních chvil a odkojenci žele,
zpívejte se mnou píseň utrpení,
píseň o orlích výsostech a o vězeňské cele,
píseň, jež mdlí a proklíná v pochybách o spasení.
Píseň o cele vězeňské ve starodávné věži.věži,
kde v touhách slábne mladý lidský stín,
u paty věže šum kde dravé vody běží...
(kam jenom, kam, přes svahy hornatin?!)
Píseň o výši vesmíru, jenž nad věží se vzpíná,
až všecky nervy tuhnou závratí,
píseň o světě vzdáleném, jenž vězně zapomíná.zapomíná,
k němuž se ani stráž již nevrátí.
Oh, nikdy, nikdy! Věž až padne v rumy
a kostra slabá na její dně zbledne,
ni s výše vesmíru sup křídly nezašumí,
na bílé kosti ani nepohlédne...
15
TO BYLY NOCI!
Bizarní skupenství jsem z hvězd si bílých skládal,
když z venčí ani šust mi nedonikal,
jen tikot červotoče drobně v hluš se vkrádal
a občas v štítech vítr zanaříkal.
To byly noci! Sny mne pomíjely,
když úsilně jsem uvědomil sobě,
bez lásky hřejivé že v zdech jsem osamělý,
dvě hlavy posledních, že sťala Smrt mi obě.
To byly noci! Tajně oživeny
pochodem stínů, jež se jizbou táhly
s neznámým šelestem, jejž setřásaly stěny,
vzbouzely ve mně smutek neobsáhlý.
Jen hvězdy noci předlouhé mi zkracovaly,
když velkou jsem z nich klenul slávobránu
a sdílně ke mne třásly se a plály.
Já s těmi hvězdami se těžce loučil k ránu!
16
ZTRACENÉ CHVÍLE.
Jak zmámen ostrým světlem,
zpit jedem prudkých vín,
otráven v parku vzkvetlém
výdechem balsamin;
jak utýraný k skonu
tajemných četbou knih,
rozčilen výškou tónů
nesmírně vášnivých,
jichž passáže se hnaly
jak hladké laviny
a v brzku zasypaly
můj nápěv nevinný;
tak vracel jsem se chudý
z těch panovničích měst
do vísky rodné půdy
zlou hornatinou cest.
Den co den jsem se vracel,
den za dnem smutnější,
17
když soumrak světla kácel,
vlek tmu, jež konejší.
Dřív, nežli šeřilo se
na horách východních,
zas v nejčasnější rose
jsem k pochodu se zdvih’.
Slýchal jsem pro vše slepýslepý,
jak bouřivě se dral
hrom varhan velkolepý
z prastarých kathedrál.
A světských knížat slávu
jsem v průvodu zřel tich,
v hořícím zlatohlavu
stín paní líbezných.
I slavná nastolení
jsem viděl odbývat
za trub a kotlů vření
s vysokých ballustrád.
U fontán, ssutých zahrad,
pradávných klášterů
svůj každodenní návrat
si chystal k večeru...
***
18
Jak zmámen ostrým světlem,
zpit jedem prudkých vín,
otráven v parku vzkvetlém
výdechem balsamin;
jak utýraný k skonu
tajemných četbou knih,
rozčilen výškou tónů
nesmírně vášnivých,
jichž passáže se hnaly
jak hladké laviny
a v brzku zasypaly
můj nápěv nevinný...
zas tiché ve vsi bílé,
v zátopě zeleně
pro ztracené ty chvíle
jsem zalkal zničeně.
19
HADÍ KRÁL.
Zde bylo k smrti úzko za noci!
Ta černá sluj, v níž kapraď vyhnívala,
kam vlét-li pták, juž zhynul bez moci,
kde voda zelená se zabublati bála!
Na černém písku svinut v křivce sivé
král hadí líhal nepohnut a něm,
měl oči vražedné a uhrančivé
a fosforečný, smutný diadem.
A zaklet spal. Juž věčná plíseň v strži
zatáhla stěny mrtvým pokrovem,
kde žili život zavrhlý jen slepí červi, plži,
svůj temný život v hluchu hrobovém.
Byl dávno jiný věk juž, dávno jiní lidé,
šla chvíle za chvílí, rok za dnem, za týdnem,
a čekal hadí králkrál, den proměny až přijde,
kdy odloží svůj smutný diadem.
Spi slavně dál a nechtěj žádné změně!
Je doba studená a pochovala víru
a tobě nad slují lká stále, denně,
pohanská píseň doubravy a nářek výrů.
20
IDEA.
V krajině dálné strmé žily duby,
kajicné mechem, zpupné výškou šumu,
snil prabáj boží gigant-balvan hrubý,
z pod něho ručej černou hrála dumu.
V krajině dálné nenarostlo květů,
ni lidí nebylo, by z vůně jejich brali,
jen pýchu dubů vítr shýbal v letu
a z pod balvanů prameny vždy stejně vyplývaly.
Nebylo červánků a nebývalo zoře,
v krajinu dálnou ptáček nezabloudil,
z všech prázdných stran se slévalo bezhuké ticha moře
a jenom Čas dny zdlouhavé ku trestu smrti soudil.
21
DELIRIUM.
Kry kolem mne! A bílé výhně žhavé!
Že umru? Umru pro zrádu?
A oko že mi vyloupnete pravé
a slepého mne uvězníte do hradu?
Ty výhně kol! A spletenice mloků!
Ta píseň! Koho pohřbívají?
Proč jenom jednu jednotvárnou sloku
daleké trombóny a šalmaje mu hrají?
Ta hlína dusí! Vše se uzavírá...
Slehavý pokrov, z něhož spásy není!
Nahoře někde dušená hudba zmírá...
Ven? K světlu! Ven!..Ven!... Ó, svatá panno. Hlasy: Není!...
22
V PÁŘE LÍHU.
Svět skoupý u nohou: Mé žhavé dítě,
tvé zorničky jak rostou dychtivě
a žádost tepnami ti chodí, bije lítě,
s tím svatým soumrakem v tak příkré protivě.
Je nutno zabouřit a vylíti se z břehů!
Vykřičet bolestně a otrávit se pitím!
Pak umím jít přes bázlivost a něhu
a vášně plamínkem si do prohlubní svítím.
Zhyň všecko, co jen doufá, živoří!
A požárům a krvi: Vivat! Vivat!!
My půjdem poslouchat, jak moře hovoří,
na nejrudější západy se půjdem spolu dívat.
Pojď! Ty mi rozumíš... Jen pokud ráno není,
jež parou špinavou se v prázdných polích vláčí,
než zastaneš mne v tupém vysílení
kdes tichého a shrbeného v pláči.
23
STESK SOUMRAKU.
Přijď, holubice večerního míru!
Juž slábnou v pastvách zvony chlácholivé.
Smrt němá vzrůstá ve výšce i v šíru,
svatostan lesů v tajemstvích se kýve.
Na vrších pochodně a u vod světla bledá
svůj vlekou temnem pochod svádivý.
Duch mocný, zamlklý se nad paseky zvedá
a melodiím svátečním se srdce nediví.:.nediví...
Od světů k světům dráhy otevřeny
a šerem jejich rozsah uhání...
Je chvíle blízká... úklid drahocenný...
Má mladá duše, nesmlč vyznání!!.vyznání!!
24
ZPĚV NOCI BEZESNÉ A BEZOBLAČNÉ.
Veliká ochrana z večera do rána,
bezpečně hlídaná říš,
důvěrná záštita do rosy rozlitá...
Dětinné vědomí, spíš!
Rythmické dýchání úzkosti zahání,
vlci se vzdálili již;
rozumím stvoření... Tajemná znamení
loudí mne ku zřídlům blíž.
V myšlení umírám, nacházím sebe sám.
smutná je hlíny mé tíž,
láska má vášnivá hříchy mé přikrývá.
.....Odcházím... Bože můj, bdíš?!
25
OKAMŽIK LETU.
Na blízku kaple. Kolem zázrak léta...
Chtěl bych mít rozsahy..rozsahy... Když květy v barvách křičí
a v pyšných obloucích ráj opeřenců vzlétá,
chci slávu oblačnou a mladé zdraví býčí.
Chci splynout s řekami a s hmyzem v srozumění,
poslouchat Zemi, v které vulkán zraje,
být všady přítomen při slavném otevření
mateřských hrud, z nichž míza píseň hraje.
Jsi, bože? Nejsi? – Nejsi-li,
jsem silen dost, já nebesům dám sebe,
mé tělo mravenčí sic roky zabily,
však duše vzrostla bez mírymíry, až překlenula nebe!
Nad nedosáhlé prázdnoty, kde příchod hvězd se tuší,
kde volnost tělo spaluje v končinách jasnozření,
26
kde neměří se hodiny mdlých, efemérních duší,
kde – vari, červí závrati! – nic, nic nade mne není.
...Na blízku kaple... Kolem hudba léta
uspává nemoc mou, jež bledé tělo sboří...
Jsem rodák mrtvého, však největšího světa..světa...
Na blízku kaple, v kapli olej hoří...
27
KONEC BALLADY.
Vše uzřel juž. I slavná jitra pouští,
jež zradit přicházejí dravčí brlohy,
kde voní řídká, drahocenná houští
pod safírovým prázdnem oblohy.
I sever nehybný, v něm velechrámy ledu,
kde rody tulení dny bezradostné tráví,
vším byl již rozplakán, když bloudil ku posledu
a černé prstence mu svisly kolem hlavy.
Smích moře šílený se nikdy nepřestával
ve dne ni v noci o skal hroby lámat,
se znavující jistotou při sklonu dne vždy vstával
na nebi západním zmar žhavých panoramat.
Šla stále oblaka a smutno bylo z toho,
že bezvědomě jdou a žádný cíl že nenínení,
28
a vítr nosil pozdravy z prázdnoty od Nikoho
a ptáci modrem klesali do hlubin Pomyšlení...
Obsáhnout vše! Sám všechen život býti!
vydechl poutník, tiše oči kloně
a těžké slzy počaly se líti
mu bezděčně do hřívy jeho koně...
29
Malíři pohádekpohádek, panu Robertu Engelsovi.
C’EST BIEN PASSÉE, A JAMAIS PASSÉE...
Hrad starošvábský – sloul hradem kulichů –
do černých revírů byl jako centrum vsazen,
pláč větrů od Rýna, déšť mořský ze severu
od šerověků leptaly odbojný jeho kámen.
Zpěvavé dubiny kol v odloučení stárly
po odchodu všech Valkyr čarujících
a medvědi zavilí své skrýše rozjímavé
opouštěli jen v hladu okamžicích.
Loupežný prapor nad cimbuřím ploval,
na dálku odpuzoval zmdlené poutníky
a bránil samotu těch, kteří v hradu žili
svůj svátek míru zmlklý, veliký.
On bílovousý vzdán byl alchymii
svou bez únavy nepokojnou hlavou,
30
s ním dítě – anděl z vosku narozený –,
jenž ruce lomí kaplí polotmavou...
Elixir nenašel a neprobudil zlato,
po jeho smrti supi prapor strhli,
legendu samoty pak skončil násilnicky
svým vpádem na hrad soused kterýs zvrhlý.
A osud anděla? – Oh, bože, dávno je to!
Tak šedě dávno, že až bolí duše...
Drobí se ruiny a smolný soumrak vane
v revírech hučavých, jež přemýšlejí hluše.
31
U VOD.
Nějaká trudná píseň bezejmená
vždy na rty sedne mi, když večer sedám u vod,
jichž hladina je málo ozářená
a v rybím lesku vln jde hučný průvod.
Když jedna druhou zrádně v hloubky srazí
a úskočně se v týl jí vyšine
a raněná se s jekem dlouhým plazí,
když narazí o břehy pevninné.
Nějakou píseň v řeči cizokrajné,
jejíž bych slovům smutným nerozuměl
i jejíž rythmy byly by mi tajné,
chtěl zpívat bych, když vln by průvod šuměl.
Chtěl zpívat bych cos notou monotónní,
co nápěv mělo by zdlouhavý, strastiplný,
když vlna vlnu bezustání honí
v hukotu... Kam jenom jdou ty vlny?
32
ORDRE DE BATAILLE.
V hlubokém úpadu, kde stárly hory,
se sešlo šeré koncilium stínů...
Hřímalo v dáli... Kusé rozhovory
zadusil vítr, zbloudiv v úžlabinu.
Táh’ dusný soumrak... Bylo novolunní...
Mihlo se časem siné blesku hádě...
Usnes’ se koncil: Vyletíme z tůní,
a skupíme se v opuštěném hradě;
vyčkáme čas, až herold bouře přijde,
zděsíme všecky do skal vtisklé dvorce,
zář požáru až nad prahory vyjde,
tmou zapřeme checht Ďábla-Divotvorce.
A padnem na města a ovineme chrámy
staréa staré domy zalijem a světla uhasíme
33
a výři vyletí a meluzína s námi,
jež kvilem probudí, kdo bezstarostně dříme...
Pak dálným okruhem se navrátíme k tůni,
kde lkavé bludičky nás očekávat chtějí!!
... Blýská se temnem... Mrtvé novolunní...
Vzdálená mračna občas z hloubky hřmějí...
34
VEČER HISTORICKÉHO DNE.
Nad hvozdy hraničné se tmaví ptáci brali,
v předzvěstné haslo nebe záplavě,
vír bubnů jdoucích hord sem slábnoucí šel z dáli
a blížil se a ztrácel klamavě.
Klín opuštěných vsí jak bitviště byl tichý,
pláč zadržený u chalup se chvěl,
vylétly odkuds smolné k nebi víchy,
dvůr čísi vzdálen svící vyhořel.
...Zlý noční požár... Černo bylo, hlucho,
bděli jen lidé u mdlých kahanců
a občas zlekaní ven vyklonili ucho:
Přes hory táhla píseň vyhnanců.
35
NEPŘÍTEL.
Uhaslo všecko. Tmavo je,
v něž hvězdy nevyšly a moře beze světel
jak přidušená struna slabě pláče
a bloudí kolem černých prázdných břehů.
Važ, duše, važ si pokoje!
Jak v starém museu, tak ticho je.
Nic nemá hranice, vše ve tmě slito.
Loď cizí, neviděná v dálce jen se houpá,
a v ráhnech teskní stálé, tiché světlo.
Má duše, važ si pokoje!
Šelestné ticho. Ani příboje...
Vyhasly kroky, zvymírala okna.
Ó, nelze spát a nelze pokoj mít
tam v ráhnech pro to oko krvavé!
Jím zmalátním a vzdám se bez boje...
36
SVĚDOMÍ.
Vy nevíte o boji se svědomím?
Když vaše síň se šerem naplňuje
a věže vysílají první netopýry?
Vy nevíte o boji se svědomím?
Když noční mlhy dusné závoje
obtáčí vítr kolem starých domů
a v pustých ulicích, kde není rozžehnutorozžehnuto,
bloudící papíry svým šelestem vás straší...
Pes z prahu zahnaný kdes nejistě se choulí
a žalně vyje... Nemá domova.
Vy nevíte o boji se svědomím?
Když nic vás nenapadá, nic,nic než modlitba
za všecky zoufalé, již utíkají k vodám,
k těm vodám mřít, jež z dálky mrtvě hučí?
37
KOMUNA.
Podivná pohádka: Byl králem žebráků
a špinavců a sběhů; však také králem laní,
vod jasnozřídlých, žlutých oblaků,
byl škaredý jak vlkodlak a zemřel bez usmání.
Ve sluji toužebné, kde kořání zlé čpělo,
když z tmavé dálky bubny bouře táhly,
když nebe v hoře upadlo a na svět zanevřelo,
dav smutných vyhnanců on svolal ve sněm náhlý.
Huňatí uhlíři od milířů se sešli,
kde blízko zvěře v jámách nocovalinocovali,
a psinců hlídači a hrobař v hlíně sešlý,
půlslepí šumaři a bylinkář Syn Skály...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Hle, zámek skleněný, v němž moloch vyhřívá se
– z milosti boží knížátko – na posměch naší nouzi
38
a paní jeho sněhová o ebenovém vlase
na šerpě chrta vodící, jenž lísá se i vzpouzí.
Hle, zámek rozkoše, kde k radovánkám troubí
na šalmaj vzletnou zlatobílé páže,
pro stálé bezpečí ční v arkýřích a loubí
mohutné stíny volající stráže...
Ten ovčince my (pojďte blíž!) dnes navštívíme k ránu,
až budou slábnout souhvězdí a mdloba stráže schvátí,
kdo v tichou fortnu první vpáčí ránu,
ten mramor prsou paniných smí první objímati!
A snesem poháry a oživíme krby,krby
(pán hradu lýčím spoutaný se na nás dívat musí)musí),
až v očích našich rozhoří se oheň vína hrdý,
pak ženy svlečem, rozpletem vlas jejich noční, rusý,
a dáme vášni svobodu... Až kvas se přece schýlí
a úsvit sychravý k nám zádumčivě vstoupí,
o skály číše roztřísknem, jež z orgií nám zbyly
a počnem kupčiti: ‚Kdo tuto děvku koupí?!‘
39
„Zaplatím krunýřem a modrý prsten přidám!“
‚To málo je! Hleď, její skvoucí nohy!
Za jab’ko korunní jen nevěstku tu vydám.‘
„Nuž, ještě vzácnou čabraku a trojí losí rohy!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
V toužebné sluji svaté ticho bylobylo,
když skončil starý vlkodlak a tma tu byla dávná,
stříbrné světlo vlasatic se venku zahemžilo,
Noc navštívila doupata v svém diadému slavná...
40
ĎÁBELSKÁ SONÁTA.
Puch, požařiště temnou vsí se vleče
nad kostry topolů, s nichž visí mrtvolymrtvoly,
a potok otrávený bez šumotu teče
žab zdechlých pln a bahna do polí.
Mlýn dávno prokletý na vydří noclehárny
ve shnilých olších kuropění vyčká,
smích černých žernovů je zlý a jednotvárný
v sny ustydlé tu stárnoucího sýčka.
Je kostel opuštěn, kdys prchli osadníci
a sošky bolestné juž nikdo nelíbá,
ve chmurném orloji se na rafii chvící
zamlklý upír volně kolíbá.
Před temnou kovárnou, kde tajné byly schůze,
po všem jen zbylo krve tratolisko
a stopa skropená a křečovitá k struze...
Jak po moru je v daleku i blízko...
41
KRČMA.
Jak smutný opilec, jenž probil rubáš cnosti,
teď s deliriem v škarpy usedá,
má duše z dusna starých pobožností
si krčmu hříchu taky vyhledá.
V sesutém koutě najde dobrodruhy
a propuštěnce hlubých galejí,
jí svadlé ruce neznámého sluhy
jedové víno v holbu nalejí. –
Přinesou kostky. Vsadí víru svoji
a čest svou galejník a dobrodruzi zboží
svých panství vychrtlých, jež v dálném světě stojístojí,
a všichni prohrají a krčmář kostky složí...
Jed budou píti, ať se ruka hodin
přes půlnoc žití spádem dolů vrhá,
ať ze dvorů juž zbožně spících rodin
výstrahy kohout smutně zakokrhá!
42
V NEMOCI.
Tak z podkroví se všichni vytratili,
v té doměnce, že přece usíná,
jsou v polích daleko, kde hoří úpal bílý
a plahočí se známá krajina.
Tam rvou se se zemí a temné chleby jedí,
tam rvou se po polích... A tady šalvěj vonívoní,
zde černé hodiny jen tik a tak a více nepovědí
a po zdi vápenné se řídké mouchy honí.
A strop, ten rayon známý, zoufalý,
jenž oči vysílívysílí, a tupá kamna rzivá
a okno nesmělé, jež zamlklé nechali,
jímž celé měsíce se nikdo nepodívá...
Než vrátí se, snad šalvěj vyvane,
stín trámů večerní boj muší ukryje,
on v okno nesmělé se dívat přestane
a po klekání teprve se pohnou veřeje...
43
POSTNÍ PÍSEŇ.
Na konci zimy zdlouhavé..zdlouhavé... Slabý mráz..mráz...
Sníh poletoval zvolna, neustále
a každý vloček potácel se, třás
v bázlivém čekání, kam bude klesat dále.
Jsou cesty umrzlé, krok řídkých chodců zvoní,
jich slova cizá, surová mi jsou,
nad kolovrátek svůj se vetchý mrzák kloní
a hraje píseň postní, truchlivou.
Týž neúnavný, státe tichý vločků pád!
A nebes pláně v popeli a srdce prázdné ke dnu!..dnu!...
Předtuchy? Bázně? Nevím! Snad!
Já z nálad svojich nerozeznám jednu!
44
MILOSRDENSTVÍ.
Dým po nich zbyl a puch nasládlé krve,
má rána hluboká a palčivá...
Dřív, nežli odešli, mne potupili prve,
pak vzali štíty své a kyje, kladiva
a do hor zašli, ohně udupali,
na pláště zbrocené se kladli po stráni...
Však dobroditel neznámý kdes vyvolával z dáli:
Hahó! Kdo může, ať se zachrání!!
Pak bílé mrákoty mou pamět obstoupily.
Všem zvědům plíživým mé stony zatajoval
hrčením stálým chladný potok čilý
a ránu moji palčivou ve vůni trávník choval..choval...
45
„Also lebe wohl, du stilles Haus!“
Tedy, žij dobře v chladu vod,
Tedy, žij dobře v chladu vod,
v polotmě olšin v zpěvu hnízd,
vzpomínky na tě co doprovod
přes celou pouť si budu číst. –
Já nevím, kdo mne pohostí,
a nevímnevím, jak se vymluvím,
že zrak mám plný úzkosti
a oči s bělmem slzavým.
Já nevím, jak to vysvětlím,
proč opustil jsem všecko
a schýlen k cestám propadlým
jsem zabloudilé děcko...
46
FINIS.
Opuštěny černé opony,
zamknuty mlčící vchody,
ze zahrad průvan ztich nevonný,
ulehly houkavé vody.
Ztraceny barvy marnivé,
selhaly vroucí zpěvy
v propastné tísni šedivé...
Kdy bude den, se neví.
Dočtena živlů tajemství,
ztráveny poznání záře,
ničím se víc juž nerozchví
kovové vychladlé tváře.
Krev horké lásky pozbyla,
stagnace uspává těla,
prázdno se chýlí, nastýlá...
Kam, duše, kams to chtěla?
E: sf; 2004
47