ZTRACENÉ CHVÍLE.

Jan Opolský

ZTRACENÉ CHVÍLE.
Jak zmámen ostrým světlem, zpit jedem prudkých vín, otráven v parku vzkvetlém výdechem balsamin; jak utýraný k skonu tajemných četbou knih, rozčilen výškou tónů nesmírně vášnivých, jichž passáže se hnaly jak hladké laviny a v brzku zasypaly můj nápěv nevinný; tak vracel jsem se chudý z těch panovničích měst do vísky rodné půdy zlou hornatinou cest. Den co den jsem se vracel, den za dnem smutnější, 17 když soumrak světla kácel, vlek tmu, jež konejší. Dřív, nežli šeřilo se na horách východních, zas v nejčasnější rose jsem k pochodu se zdvih’. Slýchal jsem pro vše slepýslepý, jak bouřivě se dral hrom varhan velkolepý z prastarých kathedrál. A světských knížat slávu jsem v průvodu zřel tich, v hořícím zlatohlavu stín paní líbezných. I slavná nastolení jsem viděl odbývat za trub a kotlů vření s vysokých ballustrád. U fontán, ssutých zahrad, pradávných klášterů svůj každodenní návrat si chystal k večeru... *** 18 Jak zmámen ostrým světlem, zpit jedem prudkých vín, otráven v parku vzkvetlém výdechem balsamin; jak utýraný k skonu tajemných četbou knih, rozčilen výškou tónů nesmírně vášnivých, jichž passáže se hnaly jak hladké laviny a v brzku zasypaly můj nápěv nevinný... zas tiché ve vsi bílé, v zátopě zeleně pro ztracené ty chvíle jsem zalkal zničeně. 19