DUŠE.

DUŠE.
Se zámku duše temné flóry vlají a po síních se lidí kroky tlumí jemnými koberci; sluhové nastírají a chodí zamlkle: Nechápou, nerozumí. Nezemřel nikdo, poddaní jsou tiše a léno hradu vítězně se množí, však paní chodí ve zlomené pýše po chodbách nejtišších a flóru neodloží. Až k její oknům vrby dosahují, převislé svoje smutné větve kloní, po parku plno náhrobních je thují a v kapli zámecké zvon umíráček zvoní. Růžová kdysi pážata jsou oblečena šeře a prachem jejich mandoliny siví, ze tmavooké hloubky na jezeře jsou zastaveny vodotrysků divy. 6 Leniví psi a sokoli a koně, ni štvanice víc nezavýskne divá, neb paní v smutku sedí na balkoně a celé dny se do daleka dívá. A z dáli nikdo, nikdo nepřichází, kdo nes’ by útěchu, a paní vzlyká, znavena k smrti očihledě schází a vyžádá si kněze – poustevníka... Se zámku duše temné flóry vlají a po síních se lidí kroky tlumí; nejistou otázku služební na rtech mají: jich paní smutky má, jimž oni nerozumí. 7