SMRT
Ves ticha je a nikde ani hlesu.
Dnem cesty zprahlé, steloucí se k lesu
se netkne noha,
hluš strašná, tupá do duše se vtírá,
kraj ten jak vyjmut z vlivů všehomíra
a z lásky boha.
Jsou okna chalup jako zraky slepce,
jež zejí prázdně v lysé, bílé lebce
jak rány nitra,
stůl v prostřed jizeb prostřen pouze stínem,
dým živý, modrý nevlá nad komínem
ni dnes, ni zítra.
Stáj prosta dechu, oparu a tepla,
hled koní vraných ušlechtile neplá
jak výron žití,
zmar velký, němý dotýká se tebe,
ni ptáčka nezříš v hloubích všeho nebe
se teteliti.
Chceš znát se k lidem. Živy-li jsou děti?
Však utlačí tě ruka ze zásvětí
a slova zmrazí.
Živ býti nelze. Není k tomu práva,
tmy oponou smrt ve smyslech tvých mává
a tichem vchází.
11