Je léto dusné. Srdce v těle
už tluče jaksi zlenivěle
a ozývá se bez rady
a hluché ticho kryje vísku,
jen matný šelest vodotrysku
jde ze zámecké zahrady.
Tu kapek dešť se tlumí listy,
neb ozývá se půlton čistý,
jak kane voda do vody,
i tíhu, která světy kácí,
i vážnost prostou ve své práci
má každá součást přírody.
Však uvést v souhlas duše lidí
se příkazy, jež hmotu řídí,
zdaž podaří se komusi?
Být vážný, přesný, svatý, zdravý
a neupadat do únavy
– e – to jsou marné pokusy!
Jsou lidé v poli. Duše živá
se do zahrady nepodívá,
jdouc opatrně po zvuku
a v zámku spánek všecky topí,
jak mrtvy visí k zemi copy
a tíží tupě paruku.
Je na zahradě všecko v klidu
i zahradník, chtě zaspat bídu,
tu položil se na cestu
a nerozeznáš bzukot včelí
od kapky vody, jež se dělí
ve zmrtvujícím šelestu.
A růže, bezy, jasmín vlavý
se dotýkají hrudi, hlavy,
jež nevidí, ni neslyší,
že pocit stejně mdlý a smytý,
jenž má být králem nad pocity,
je v smrti jen a v hašiši.
Však nejen růže. Divé hlohy
též nejsou zhola bez úlohy
na scéně, jíž jest lidský svět,
neb dýchají a v parnu mámí
a jejich vůně klesá s námi
ze spánku v spánek zase zpět.
Spí nádvorník i lokaj, kočí
a jejich tučné slité oči
se vnitřním mírem opíjí.
Lze přímo říc’, jak spánek sytí,
jsa kvintesencí živobytí,
i kterak spánek zabíjí.
I motýl, jehož pohyb vždycky
byl neklidný, ač harmonický,
jak zraněn v trávu zapadá
a jako obraz lidské touhy,
když oslabí ji život dlouhý,
je vedrem zprahlá zahrada.
Však slyšme nyní! Kroky čísi
se ve sbor zhaslých zvuků mísí
a zachvívá se ovzduší,
ač chodce ještě vidět není,
už to je lehké osvěžení
pro krajinu i pro duši.
Hle, kroky rostou kvapně v síle
až objeví se nahodile
na stezce parku dívčí zjev,
v čemž stopy kouzla asi vězí,
neb občerství se růže, bezy
i v žilách sama lidská krev.
Teď však je zřejmo z toho zjevu,
že dostavil se na rendezvous,
však chybí klid a rozvaha,
že kdosi schýlen čeká v křoví
a vlastními je trýzněn slovy
a bez účelu přisahá.
Že tento kdos je hbitý, hezký,
má paruku a bílé přesky
i panský frak a střevíce,
že srdce, které prudce bije,
proň chová jisté sympatie,
jsouc mučeno tím velice.
Však slyšme dále! Altán sešlý,
kamž pozděj on i ona vešli,
má přítmí, vlídné obrysy,
v něm jiná sféra zdá se stoupat,
jak výdech prvních jarních poupat
i lehčí život jakýsi...
Jak vyproštěný ze jha země
zde člověk jest a chápe jemně,
co kdys mu bylo z dosahu...
Zjev mužský, hbitý líbá, klečí
a dvakrát během prudké řeči
svou opakuje přísahu.
Hne přísaha ta nebem, zemí,
až keře kývnou haluzemi
a sesílí se bzukot včel;
i sama voda živěj kane,
mne zahradník si oči, vstane,
jak v světě žít by zapomněl.
I nádvorník i lokaj tlustý
se probouzí a jejich ústy
jde dlouhý, sladký, zvučný vzlyk,
jim zalesknou se oči obě,
jak po mdlobě či po chorobě
plá první jasný okamžik.
Hned voda pěje půlton čistý,
chvíc v basinu se mezi listy
a rozmáhá se svěží chlad,
a láska jako fluid vřelý
se ve všem živém rozševelí,
ve smysly počne pronikat.
I neživá věc ale mění
svou podstatu v tom okamžení
a jeví záblesk nějaký...
A rty, jejž skrytá hnutí ženou,
dlíš před záhadou rozřešenou,
jak povstávají zázraky.