DVA ČERNÍ MOTÝLI.
Údolem táhly stíny,
jak černých ptáků sbor
a z vísky u potoka
zazníval tónů chor; –
jak nad rovem by matky
si dítě zaštkalo,
tak z tonů těch mou duši
cos’ smutně volalo.
Kdo as to na mne volá? –
Má matka dávno spí
a v jednom lůžku s otcem
pod prstí země sní,
mé sestry, bratři, druzi –:
vše světem rozváto – –
ó kdo tím hlasem smutku,
kdo na mne volá to?
Tu krok můj zvyklý chvatu
jsem zvolnil na chvíli
a zřel, jak kol se kmitli
dva černí motýli;
ti kolem hlavy mojí
letěli se mnou dál,
z nich jeden – moje bludy,
z nich druhý – jejich žal – – –
19
To ve mně mojí duše
luh zdeptaný se tměl,
to jezerem mých citů
po vlnách stesk se chvěl,
to po nivách mé duše
se stíny trousily,
a šerou dálkou spěli
dva černí motýli...
20