Mně ondy zdálo se v snu půvabném,
Že na pažititi, skloniv hlavu svou,
Jsem klesl v květův roj a – umřel pak.
Nade mnou pjal se v vůni bezový
Keř, květy své v mém lůno sypaje,
Jež chladem ledovým je pojalo,
By navždy mrazem smrti usvadly.
A v keři vonné slavík klokotal
V noc čirou hlasy tako nyvými,
Jakby mou duši v těle zdržeť chtěl,
Jež hlubým vzdechem z ňader uprchla.
A lilje sněžné, růže v záhonech
Své porosené k zemi kalíšky
V přechladné temno truchle skláněly.
A z mnohých květův listy usvadlé
Mdlý větřík k hrobu mému přivanul;
Ten větřík libý, zefýr, jindy hravý,
Teď zdál se lkáti vzdechy hlubými,
Tak poje slavíkovým se zpěvem
Své truchlé písně milé šumění.
To právě Lada leskem posledním
Za dalné hory v modro zapadla;
To právě Luna mrakem šedivým
Jak za stříbrný závoj zakryla
Svou bledojasnou ve průsvitu zář.
A mlha z dolu řídká vstoupala,
Své krůpě lesklé, vzduchem prchavé,
Nade mnou v oblak sivý rozstřela.
Má duše jará, pout všech sproštěná,
Se vznášeť jala na oblaku tom,
Jenž v dálky modravé juž plouti počal
Hbitostí zlatých slunce paprskův,
Ku jiným světům, hvězdám dalekým.
Tu sladký bol se rázem rozchvěl
Mé duše jaré všemi silami;
A ač se rozkoší juž nebeskou
Tím smělým vzletem ku hvězd výšinám
V své nejtajnější hloubi vztetelila:
Přec na dlouhý teď pobyt na zemi
Si vzpomínala s touhou divoucí,
Jež neznámou ji mocí počala
Přeslastnobolně valem jímati.
Tož touha sladká, jako po snu krátkém,
Když při procitnutí juž obrazy
Přeluzné v pusto temné znikají,
By nikdy víc se nevrátily;
Tož touha, jaká plné srdce jímá
Po slasti na okamžik požité,
Jež opět tak, jak přišla, pomizí;
Tož touha milá, upomínkou vzňatá,
Po mladosti juž květu opadlém,
Když v stáří šedém u neznámý svět
Má vstoupiť noha slabá, třesivá.
A v touhách takých duše zmítaná
Zas přála sobě žhavě návratu,
Kde její úděl na pažiti tlel.
Však oblak vzhůru ji teď unášel...
Tu v oku svém jsem cítil slzy vřelé
Po truchlém líci hojně kanoucí.
Neb ač jsem schránu těla opustil,
Přec opět v jinou duše odína
Se zdála býť, jak ve stín zásvitný.
A jak jsem slzy ony vyronil:
Tu volno bylo rázem v duši mé,
Jako bych slzou onou teprvé
Ves podíl země v hloubi pochoval.
A žádostí převalnou vzplanula
Teď celá moje bytosť rozňatá,
Těch dalných světův poznat obdoby.
A vzhůru plála smělým toužením,
Tak mezi zemí jsouc a nebesy,
Tam ku východu hvězdy naděje,
Jež svaté víry osloněna leskem
Juž prvním svitem vzcházeť počala...
Tu rázem duši v žáru ohnivém
Pojalo mocné, divné cítění.
Takový sladký ústrach její síly
Jal těsniť tíží milopoutavou,
Jak kdyžby planul někdy na zemi
Duch žhoucí, zvěděv plně tajemství
Dřív sobě jen polo zdělené.
A zatím vzhůru mrak mne unášel,
A země příbyt dlouho milený
Se v svitnou kouli rázem proměnil.
Já k hvězdám jiným chvatně jsem se blížil,
Jež jako světy z modra vzrůstaly,
Ve hvězdy slunce leskem změněné.
I země vždy víc v modru plála vstříc,
Čím dále jsem od ní byl unášen.
V mořích se slunce lesklé odráželo,
A země vůkol záři vrhala
Co hvězda svitná v dáli planoucí.
Tu duše má, v tom letu svobodném
Tak mocně-bouřným vírem zmítaná,
Jak blesku chvatem plula v nebesích,
Od jedné hvězdy k druhé pílila,
Všady jen velemocnou velikosť
Skrytého tvůrce v zdivu vnímajíc,
Jenž život vdechl v hmotu Všehomíra.
A mocných dojmův silou zdrcená
To slovem nijak nesdělitelných,
Se duše moje vroucně kořila
Tomu, jenž může to vše zachovať...
A když tak světův nesčíslné množství
Jak blesku mžikem rychlo prolétla,
Se cítíc dosuď ještě nedospělou,
To vše zříť volně, beze závrati:
Tu opět k zemi opuštěné dřív
Počala plouti ruchem schváceným.
A z mlhy mrak, jak vůli poslušen,
Se zvolna nížil k zemi zhvězděné.
A duše s oněch vrátkých výší zas
Juž sestoupivši, v opuštěném tělu
Svůj vzala skromný příbyt poznovu.
Tu zdálo se mně, že jsem procitl;
A tělo mé juž novým životem
Počalo žíti v plném plameni.
Však byl to život volný – ambrosí,
Jímž žíly moje nyní tepaly;
A mocným žárem srdce chvělo se!
Tu otevřel jsme zrak svůj zdrvělý,
Po smrti svojí nabyv opětně
Nového žití přerozkošný dar.
Jak mocně plály srdce mého touhy!
Jak bystrovolně můj se vnímal duch,
Tou cestou vystříbený dalekou,
Anť zdrojům nedostihlým přiblíživ
Napil se chtivým douškem k vznícení
Ukryté v hvězdách nesmrtelnosti!...
A když jsem ze snův milokouzlivých
Své zraky udivené otevřel:
Uzřel jsem místo Luny zastřené
Tož v plném lesku zoru růženou,
Jak nočních temnot opouštěla lem.
Ve vůni opojné tu rozkvětlý
Keř květy tisícími kynul mně;
Tu jitřních písní rozprouděný sbor
Operutěncův ráno slavil juž,
A slavík zatím zvukům radostným
Se sterou harmonijí naučil.
A květův růžových a liljových,
A jiných ještě dítek květeny,
Se roje rozpučely poznovu,
A vzhůru sladkým dechem k nebesům
Opojných oběť slaly zápachův.
Kde v noci kol mne květ byl opadl:
Tu vzešlo nové poupě stokrát zpět,
S nímž zefýr hravý v všetečnosti své
O vůni opoj vzdechem šepotal,
By rozkochaný krásou květův těch
U bystrém letu chvátil v modrou dál.
A mlha klesla v údol uspěný
Ve vlažné rosy lesku stříbrném;
A kde dřív závoj měla rozstřený:
Tam krásu kryla dosuď největší,
By za dne zjevila ji půvabem.
A Lada milá, touhobudivá,
Teď sama k noci touhou ohnivou
Juž umírala v lesku posledním;
Neb vzešel nad kraj rosný, svitný den,
A v zrak můj plálo slunce plamenné.
Však oj! to z lůna, kde jen usvadlé
Jsem choval dříve květy růžové:
Teď z květův těchto bujných mocně plál
Zásvitný věnec v plné svěžesti.
Ten tak mi vabně kynul v krásách svých,
Že v nejvřelejším rozčilení já,
Jak roznícený blahým nadšením,
Jsem věnec libovonný uchvátil
Svou pevnou rukou, opojeně pak
Ve planoucí jej vtiskl spánky své,
Bych stlumil jejich žár tím jeho chladem.
Pak v divém chvatu z toho sadu jsem
Letícím krokem pílil k domovu,
Bych povídal, co zřely zraky mé!...
Však, pro Bůh věčný! jaké změny jsou
Se za tu krátkou noc juž udály?
Vše cizinou, kam zrak svůj ukloním...
Ač doposuď v svém lesku dřevnějším
Se kraj můj rodný stkvěl tož nezměněn:
Nová se města všady stírala,
A cizí mluvy slyšel zvuky sluch,
Až skoro změnou onou zdrvělý;
A mnohé pokolení poznovu
Se v nových mravech sebou zrodilo.
Vše, co mé srdce vřele milovalo,
Juž dávno pustý, zapomněný hrob
V svém vetchém lůně choval v zetlení.
Já tázal se, kde můj je milý druh,
Kde milovaná moje milenka:
Tu žádný neměl pro mne odpověď!...
Já opuštěný šílil v divém bolu,
Vše drahá jména volal v zoufalství
A plakal hořem nevýslovitelným!
Divokým křikem větrův bouřivých
Jsem s hromným rachocením závodil,
Až hlava má ve žhoucím proudění
Se v jeden plný plamen rozňala:
A já sám v žáru strašně palčivém,
Konečně zbaven smyslův rozumných,
Hrozím juž skončiť divým šílením:
Tu ouzkostí jsem schvácen procitl...
Můj zmizel sen: já zpamatovav se,
Vidím se s knihou bdíti sám a sám
U noční lampy v mhavém polosvětle;
Noc čirá dávno vzešla nad horami:
A hvězdy v okno směvné zíraly...