JSOU KVĚTY V SVĚTĚ,SVĚTĚ.
Jsou květy v světě bídné, povržené,
jež nemají v tom širém světě více,
než úsměv nebe plný slz a něhy,
a v zimě utkají jim rubáš sněhy –
a zmírají v něm tiše za vichřice.
Ty úsměv neznají těch, kdo jdou kolem,
jich ruka netkne se, kdy kytku vije,
spíš krok je zdrtí; třeba vstanou zase,
oč bídnější ve světa bujné kráse!
Oč teskněji jim pod nebem se žije!
Jsou květy bědné! Kdo je sadil v zemi?
Kdo velel růst jim k hoři jen a stesku?
Tak kvésti, oj, toť věčné umírání!
A neví svět, že v náruč jsou mu dány
jak tisíc druhých, planoucích tu v lesku. – –
Jsou v světě duše, jak ty květy bědné,
nic neznají, jen dálný úsměv nebe,
je láska míjí, jak ty v pláni květy,
a touhy jejich – v marno všecky klety,
až přijde den, kdy smrt je v bezdno střebe...
25