XIII.
Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,
Ej, stuha stříbrná se v dálce blýská,
chci přinést Ti ji do vlasů – –
A šel jsem pro tu okrasu,
leč šumný ručej nalezl jen z blízka.
A ten mi pohařík sám v ruku vtiská:
pij! zve mne, okus jen,
jsem Vesnou připraven!
Jak poklekl jsem ku skalnímu vínu
a pil ten divotvorný lík,
hned stal se ze mne sokolík
a já se vznesl bujně nad bučinu
a slétal zem i nebe za hodinu
a divy, divy zřel
i v srdce uzavřel.
O, viděl jsem, jak hvězdy v touze sletly,
by v rose vzplály u stop Tvých,
a puky zřel jsem na větvích,
jež, kudy kráčelas, hned sličně kvetly,
a perly v cestu potok házel světlýsvětlý,
a kde byl pták, hned spěl,
by po cestě Ti pěl.
40
Sluk hejna, rehků táhla nad Tvou hlavou,
a lecha vzešla pod nohou,
mech zrosen zdál se oblohou
a zářil ve tvář Tvoji usměvavou.
A já – jen trnul před tou Tvojí slávou
a řízy Tvojí lem
vášnivým líbal rtem.
Však Tys mne zvedla, a já poznal v žase
ta líčka, hvězdy očí těch,
ten stříbrný hlas, ba i dech,
fialky na ňadrách, a v měkkém vlase –
moc vína skalního již přešla zase
a Vesna okem Tvým
mě vítá k pěvcům svým.
41