Byl jednou jeden král,
a jaký král!
Žel, bože, však už hnije!
Ne na basu, leč se lvem hrál
a na štít si ho maloval,
a lev ten dosud žije.
Kde při bráně byl val,
houštnatý val,
a sluje tmavá v skále,
tam lva si na stráž vsadit dal,
by hradní brány ostříhal
a hlídal svého krále.
A lev byl u bran pán,
a jaký pán!
Tam přečkal králů řadu,
řev jeho hučel v širý lán,
byl od básníkův opěván,
a nikdo nesměl k hradu.
Byl před ním v kraji děs,
a jaký děs!
když vylít, ze své skály
v pik namířený zevšad les
a chroustal klidně včera, dnes
knížata, kardinály.
Jej utišit byl div,
a jaký div!
Řval stále v sluji temně,
a k němu hleděl, kdo byl živ,
hned vesele, hned kormutliv
z té celé divné země.
A byl zas jiný král,
a jaký král!
krvavý ortel píše,
hlav lidských mandel postínal
a svěže k sluji smetat dal –
lev utiší se spíše.
Byl potom v zemi klid,
a jaký klid!
Lev zalez’ hlouběj’ v houští,
víc ulekán, než byl by syt,
a němý kolem stojí lid,
a most se k hradu spouští.
Lev leckdy hladný byl,
jak hladný byl!
kdy neměl ani myšky,
leč zvyk’ si, ani netušil,
až posléz žrát se naučil
i papírové šišky.
Poutníče, postůj jen,
ó, postůj jen!
to zřídka kdy se slýchá,
hleď s náspu v houští nakloněn:
v tmu tmavou odtud, v bílý den
lev ještě strašně dýchá.