VELKÁ DOBA.
Doléhá ke mně dálné hřmění
diluviálních procesů,
sopečné hory rostou v chvění
a země trnou v úděsu.
Snad slavného cos chce se zrodit,
veliké doby věčný plod?
Plaz slizký jal se krví brodit,
až v morku cítím jeho hlod.
Úklad a mrzkost, děs a zkáza,
blín na záhoně kultury,
lákavá sladu plná váza
pro noční hmyzy, pro můry.
A darmo hledám, nad čím ret by
se zachvěl krásy pocelem,
co vzroste z trosečné té setby
v předjaří zimně zšeřelém?
7
Co vzroste? Hrouda sladce jihne,
že sliby voní, řekl bys,
a zatím kolkolem se líhne
jen hmyz, jen prašeredný hmyz.
27. III. 1918.
8