Přijel baron bez baronky
zase na týden,
nudou zívá v němém parku
a ne z nudy ven.
Moh’ mít lesy s pěknou zvěří,
však hned z kadetky
zvěř i lesy, všecko snědly
jemu baletky.
V nedohledno klasy zrají
vůkol do dálky,
podvečerním tichem hrají
ptačí cymbálky.
Švadlí Cilka v tom se kmitla
jemu pamětí,
hodinku jí, až se setmí,
pěknou zasvětí.
Však je radna opatrnost,
dům sic v ústraní,
ale pořád oči k němu
strejci mazaní.
A pan baron hlavu v dlani
smejšlí, chudinka! – –
Na druhý den hejtman káže:
hledat Ječmínka!
Baron – hejtman, ruka ruku
jistě umyje,
až se chvilka u švadlenky
sladce zabije.
Strejci musí hledat v polích,
najdou hospodu,
baron cestou nesetká se
s nikým v nehodu.
V nedohledno klasy zrají
vůkol do dálky,
podvečerním tichem hrají
ptačí cymbálky.
Jako černá šmouha dlouhá
polní pěšinou
s obušky již strejci ze vsi
potichoučku jdou.
Za kovárnu k boží muce
za pastoušku dál,
na tří silnic křižovatce
hostinec kde stál.
Zase rada dlouhá, dlouhá,
až tu k posledu
prál náš táta: „Jiného jsem
než vy náhledu.
Nač zde bloumat, kde nic není?
Já vás povedu!
Jiného jsem než vy všichni,
jářku, náhledu.“
Sukovici pevně stiskl,
jemu rychtář v sled,
do vesnice opatrně
vrátili se hned.
Potichounku k domku švadlí,
jenž tmou zalitý,
za Ječmínkem sem se kradli
právem visity.
Pst! Hle, vrátka nezavřena,
a zde, jejda, ou,
paprsek se prýští světla
v okně skulinou!
Na dvéře se zabušilo
jednou, dvakrát, zas,
plamínek hned v okenici,
jakby sfoukl, zhas’.
Do seknice vpadli, bili
hlava, nehlava.
Potmě byla baronská to
hezká zábava.
Ječmínka sic nechytili,
uklouzl jim dál,
ale tenkrát čakan tátův
fik sem, fik tam hrál,
a tak vím, proč Cilku švadlí,
ač jste ji měl rád,
nemoh’ jste mi, táto milý,
za maminku dát.