„Pro koho – děl jsi – sbíráš perly ducha
na různých veršů smělé spletení,
nač zrazuješ, čím srdce vře a buchá,
kdož marnou námahu tvou ocení?
Mým nitrem též cos jako příval táhlo,
zvuk harfy slyšel jsem a ptačí zpěv;
však strýce mám, ten ,stůj‘ mi řekl náhlo
a hle, já prohlíd', stichla bouřná krev.
Očima strýce viděl jsem, co stačí
dnes davu plně jeho ku štěstí,
ne zvuky harfy, ani písně ptačí,
leč hedváb, který plá a šelestí,
arabský kůň, jenž vyhrá první cenu,
a stříbrem blýskající ekypáž,
již vzorný manžel pro milenou ženu
o stovky dvě než soused koupil dráž.
A kniha? – Studentík jen s bědnou tváří
s ní pod kabátem spěchá k antikváři...“
Když slavík zpívá, chce snad posluchače
vší mocí svábit ve květnatou tiš,
chce kvítek malý pod listy se tlače,
bys k němu naklonil své čelo blíž,
chce potok, v němžto vlna vlnu honí
a na strmící skály stříbrem zvoní,
bys v žízni snad svůj k němu sklonil ret?
Ten slavík zpívá, kvítek volá: v před!
a potok sám kdes v nitře tmavé sluje
svým stříbrem zvonivým se opojuje:
básníku stačí, nalezne-li kdesi
za celé žití svoje mezi lesy
na ploché skále, jíž se musí chytat,
svých prostých veršů jedinký jen citát. – –