Paní Kornelie vítá hosty,
jest jich ruchu plná exedra,
šustí roucha, blyskají se skvosty.
Fontán chládkem vane do vedra
a hrá duhou v slunci, oliv květy
mezi sloupy zvenčí kývají,
kytara zní, tančí dívek čety,
v rhytmy tance sobě zpívají.
Bílý hedbáv drahých rouch se sněží,
vlečná stola vedle řásných pall,
perly mléčné v účesech se věží,
hřeben slonový jež umně spjal,
na ramenou zlaté kruhy září,
rudě světélkuje drahokam,
mladším zdá se pod ličidlem stáří
aspoň na chvíli si v sladký klam.
Rozkoš Říma vešla sem v dům Grakchů
pochlubit se dary vítězů,
dlažbou prostřít vlečky vzácných nachů,
zbádat cenu zlatých řetězů,
které daly s porobené šíje,
když ji římské meče zkosily,
Karthago i hrdá Numantie,
a jež jejich ženy nosily.
Oči žhou a hovor zvědavosti
chvátá od úst, fíky na misách
zlatě vypuklých od hostě k hosti
nosí otrokyně, ret kde zpráh’,
rytou gemmu ručky obracejí,
váží čelenky, jich zkoumán třpyt,
tajnou závistí se brvy chvějí,
je-li těžší, co má lehčí být.
Mezi nimi paní domu bděle
jako hostitelka přihlíží
v prostém rouše, bez ozdoby skvělé,
zlatý tret jí paží netíží,
vlastní krásou duchaplné ženy
všecku výstroj vnější vyrovná,
a jsouc vědoma si svojí ceny,
vprostřed žen dlí jako královna.
Vlídně kyne, kde se perla chválí
do duhova hebce měňavá,
prsten cení přinesený z dáli
přes moře jak lásky zástava,
jemnou látky pavučinku hladí
a jen líbezně se usměje,
krasší umístění šperku radí,
lepší uplatnění trofeje.
A tu jedna z matron udivena
k paní Kornelii pohledne:
„Přítelkyně milá, též jsi žena,
jejíž krásu šperk vždy vyzvedne,
a přec nevzala jsi ani kroužku
na malíček. Proč to? se tě ptám,
zvědavosti naší zkrať již zkoušku,
nejvzácnější šperk svůj ukaž nám!“
„„Ba, mám šperky, ráda ukáži je,
nejvzácnější skvosty, jaké znám...““
a již kyne, kde vchod clona kryje
k atriu – „„tam schovány je mám.““
V síň hned vchází mládenečků čtvero
bosonohých v bílých tunikách.
Jak by zjasnilo se vůkol šero
a sám Foebus překročil ten práh.
„„Mé, hle, skvosty! Matka nemá nad ně,
těmi nejkrásněj se ozdobím,
až jim ctnosti vštípím srdcí na dně,
by též okrášlili kdysi Řím
vzory mužné cti a římské pýchy,
vlast by kvetla s nimi v bezpečí,
zlatým klasem vlnily se líchy –
hle, toť okrasa má největší...!““
Kornelie matka líbá syny
v jasná čela. Pomřel smích a šum,
jak by vědomi si tajné viny
hosté mlčky opouštějí dům,
vůně za jejich se rouchy vine,
šafránový prach se rozletí –
zbyla tu jen matka v síni stinné
s čtyřmi syny v těsném objetí.