MOUDRÝ MUFTI
neboli Sněm v Iraku.
Jedenkrát hubení i tuční
s plameny hněvu ve zraku
zlou rebelii konstituční
sultánu zdvihli v Iraku.
Kde který přestal žráti valach.
a lid měl různé nároky,
ač v pomoc daleko byl Allah,
dál nechtěli být otroky.
Padišah tenkrát kolik nocí
nespal, zlý maje hlavolam,
až posléz prál: „Já ku pomoci
muftiho sobě zavolám.“
Řekl, a moudrý byl hned mufti
připozván k němu v milosti:
„Tož nyní, milý mufti, mluv ty,
než, prosím, žádné hlouposti!“
246
Muž moudrý ve prach čelem buchl
a řekl: „Tak je v národě,
který jen z dálky trochu čuchl
k prachmilionské svobodě!
Teď musíš dáti, ale korán
(co řek by prorok ve hrobě!)
přec nemůže být jen tak zorán,
ty dáš, než v novém způsobě.
Dáti, a nedat, v tom to vězí,
štědrota chytrých na oko,
věř, pane, Alláhovu knězi
a pokloň se mu hluboko.
Chce národ hračku, pane, pomni,
dej mu ji podle zákonů,
však nad vším, byť byl autonomní,
tvých sedm koňských ohonů.
Přes den i přes dva ať si hraje
a řeční nad svou svobodou,
duch Stambulu však při tom plaje
mu jako maják nad vodou.
Ať „nepovolím!“ národ řekne,
ať vybuchne i svévolí,
247
vždy nakonec však ztichlý změkne
a povolí, zas povolí.
Sic mnoho slov se napovídá,
než ty, můj pane, nebledni,
vždyť veto tvé jak pes vše hlídá,
a ty máš slovo poslední.
Ať starají se o slintavku,
kde která stůně kobyla,
lecjakou na to chytneš kavku,
třeba by kavkou nebyla.
Přirážky mohou ukládati,
tu o tvou kapsu neběží,
a „ich gelobe“ přisahati
mohou, jak se to náleží.
Bude jim nejsvětější práce,
jež ovšem nejmíň namáhá,
k trůnu ti skládat gratulace
a chválit při tom Allaha.
Potom ať prou se, reformují –
jeť těžko býti bez žvance, –
až k tomu také asanují
i smutné zemské finance.
248
Představ si všecka ona gesta,
sevřené pěsti vzad i vpřed,
bude-li z polí a i z města
jich dvě stě dvaačtyřicet!!
Na konec budou v jedné směsi
chraplavě křičet, co jim dech,
a popadnou se za pačesy
v síni a také na schodech.“
Mahmud si oddech: „Díky, pane!“
Muftimu měch dal čtyráků,
a bylo blaho nevídané
napotom sto let v Iraku.
249