Psal nový farář ve pamětní knihu:
„Dnes konečně jsem došel svého cíle,
dnes velikou jsem náhle střásl tíhu,
jsem u výsledku svojí velké píle –
dnes nalezl jsem, spatřil vlastní duši.“ –
Víc psáno není – strhané jen čáry –
jak písmo, jehož smyslu nikdo nevytuší,
se pojí ve záhadné, divné tvary;
leč pod tím stručná zpráva písmem jiným
dá vysvětlení: předchůdce že záhy,
byv dosazen, kles’ v oběť chmurám stinným,
v něž zabředl, jda za cílem své snahy,
tož za cílem, by lidskou duši zbádal.
„Buď jemu pokoj!“ – nástupce mu žádal.
Tak vyprávět jsem slyšel: Byl z té vísky,
kam dosazen byl nyní za faráře.
Vše zde jak dříve – škola, kostel nízký
a fara, kterou v žití svého jaře
již znal, když jako hošík ministroval.
A tamto domek ze všech nejznámější
a nejdražší, kde sny své dětské snoval,
kde šťasten byl jak ptáče v hnízda skrejši.
Tam – tichý hřbitov, kde spí tatík šedý,
tak přísný ve své víře pevné vždycky,
kde spí navždy skryty matčiny jsou hledy...
Co všecko zašlo! – Ó ten osud lidský! –
„Jak nový farář náš je zasmušilý
a bled“ – si vyprávěli osadníci –
„jak divně blýskne oko mnohou chvílí,
jak divný je ten úsměv v jeho líci!
Tak divná slova, také divné řeči
k nám z kazatelny mluví temným hlasem,
ba míním – možná“ – slyšet slova něčí –
„že v hlavě se mu cosi mate časem.
Tak chodívá vždy těmi alejemi,
dá ruku k čelu, šeptá cosi, stane,
na dlouhou chvíli zrak svůj upře k zemi,
a když jej náhle zvedně, ohněm plane.“ –
Zve jarní den, jak hledí v okna fary,
jak větví kývá květem obsypanou,
jak pojí ptačí zvuky v hlahol jarý,
zve faráře. Zved hlavu zadumanou,
šel za tím hledem jara, za tím květem,
šel za tím hlaholem v svou alej zmladlou,
šel s těžkým v hlavě myšlének svých světem
a v srdci s mnohou upomínkou zvadlou.
Leč – každý krok jak mizela by tíha
se skrání, prsou, vše tak jasno, vlídno,
vše mluví k duši, vše se v svitu mihá,
srdce v prsou náhle tak jest klidno.
Ty zvadlé květy upomínek znovu
se šatí leskem, svěžestí a vůní,
a co již dávno kleslo v temno rovů,
v své dávné kráse opět v mysli trůní.
Zří farář mnohé svého žití chvíle,
Zří dětství, lásku, ztráty, utrpení. –
Pak spatřil se zas všeho na mohyle,
a srdce klid se v divou bouři mění. –
Na stín svůj farář zahleděl se k zemi,
a blahý úsměv přeletěl mu tváří.
Šel zvolna zpátky k faře alejemi,
zřel stále na stín, obetkaný září.
I mnil, že vidí svoji duši vlastní...
Šel, usmíval se, kráčel stále za ní,
jak v blahých myšlénkách jdou lidé šťastní,
až došel fary v tichém usmívání.
I sedl v jizbě, v pamětní psal knihu:
„Dnes konečně jsem došel svého cíle,
dnes velikou jsem náhle střásl tíhu,
jsem u výsledku svojí velké píle –
dnes nalezl jsem, spatřil vlastní duši...“
Víc nenapsal, jenom zapletené čáry,
jak písmo, jehož smyslu nikdo nevytuší,
dál pojil ve záhadné, divné tvary.
V dnech slunečných jej osadníci zřeli
v té aleji vždy za svým stínem kráčet
nebo chodit před ním pozpátku den celý
a divně při tom tvářit se a stáčet,
neb v polích běhat k večeru, kdy stále
stín roste v dálku přes vrchy a lány,
zkad navracel se znaven neskonale
až v pozdní noci od východní strany.
Tak přišel v mračný večer ve vsi k domku,
kde z nízkých oken svit mu v cestu padal,
a pronikaje mladým listím stromků,
síť jeho krokům uplétal a skládal,
že farář stanul, hleděl v jas ten smavý
a hleděl dlouho v tváře, jež tam spatřil,
zřel dlouho na ty štěstím spjaté hlavy,
jichž retův úsměv se s tou září bratřil.
Znal ženu, jež tam písní uspávala
nejmladší dítě, nejdražší květ štěstí,
tím štěstím jejím všecka jizba plála,
strom před okny pěl o něm tiché zvěsti...
Kněz odvrátil se. Zrak svůj upřel k zemi,
zřel stín svůj tmavý, stopený v zář jemnou,
dál ho to pudí silami zas všemi,
a za svou duší – stínem – jde v noc temnou.