Hrozné to ticho, ten hrobový klid,
mrtvých to světlo, ten měsíčný svit
spočívá na křížů roji.
V středu chrám bělá se. Příšerno zřít,
u dveří kostlivec stojí.
Po blíže na hrobku květ sype loh.
Desetkrát v dáli kdes zahoukl roh.
Kdo to sem po hrobech pílí?
Ztracenou milou zda hledá tu hoch,
pro hocha milá-li kvílí?
Blíže a blíže teď v měsíčný jas
bělá se roucho a černá se vlas,
teď se zas ve stínu ztrácí.
Co tu ta žena? Proč k zemi se as
před děsným kostlivcem kácí?
„Odpusť mi nebe i ty mrtvý hřích,
vždyť to jest pro blaho sirotků mých,
bída i hlad v naší chatě.
V hrad-li tě přinesu na plecech svých,
váhu tvou pán mi dá v zlatě.“
V modlitbě poklekla na čerstvý rov,
slzami rosí to manželův krov,
znamená třemi se kříži.
Na plec pak kostlivce beře, svůj lov,
ku hradu pospíchá s tíží.
V hodovní síni tam veselo dnes,
poháry zvučí a písně a ples.
Náhle vše strnulé stojí.
Žena tu s kostlivcem, ve tváři děs:
„Pane, již mzdu mi dej moji.“
„Smělá jsi, ženo,“ dí ten, „ale zpět,
dones jej z rozkoše na místo běd,
dvojitou mzdu budeš míti.“
„Ještě i to! Nuže bůh sám mne veď!“
A již se v noc zase řítí.
K hřbitovu dopadá blíže a blíž,
břímě své nese vždy tíže a tíž,
hodina duchů již bije.
Děsivě klapají hnáty a v kříž
kladou se ženě kol šíje.
Ku chrámu vleče se zbytkem svých sil,
konečně dosažen trpký ten cíl,
na místo kostlivce staví.
Běda! on pevně jí zachycen v týl,
hrobovým hlasem k ní praví:
„Život tvůj propad’, leč prosbou že svou
smíříš mi v hrobce té milenku mou,
vraždou jíž lásku jsem splatil.
Hynoucí stížila kletbou mne zlou:
ku hrobu práva bych ztratil.
Záhy jsem zemřel. Však tělo mé zem
posvátná vyvrhla k zděšení všem,
kostlivec po věk tu stojím.
Hrobka se otvírá. Spěš, a pak sem
vrať se – ač zprávy se bojím.“
Ku hrobce žena se potácí, jde.
Při lampy svitu zří ve rakvi zde
seděti nevěstu bledou.
Vdova chce prosit. Však slova-li kde,
k srdci jež mrtvému vedou?
„Při lásce, kterou kdys plála ti hruď,
muka, jež snesl již pro tebe, suď,
pomni, že věky se rmoutí.
Odpusť mu vinu a smířena buď.“ –
Hlavou však mrtvá jen kroutí.
Smutná se k kostlivci navrací zas.
„Ještě se pokus, však spěš, prchá čas.“
Žena již před dívkou padá.
„Pro žití mé, jež má zhynout, jej spas!“
Marně i teď mrtvou žádá.
Po třetí kostlivec v hrobku ji slal.
„Mrtvých ni živých tě nepohnul žal,
posledně nyní tě prosím.
Milost dej, kletbu svou s vinníka sval
pro plod, jejž pod srdcem nosím!“ –
Mrtvou líc zruměnil radostný nach.
„Odpouštím!“ – zavznělo z rakve a v prach
rozpadla mrtvola. Ženu jal strach.
Prchajíc kostlivce hledá.
Pusté však místo, kde kletý stál vrah,
z kostí jen zbytků se nad chrámu práh
bělostný holoubek zvedá.