Kovář nedbá, že už den
za hory se kloní,
do železa buší jen,
s čela pot se roní.
Rány na kov prší,
kolem jiskry srší,
duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
Žhavý kov již bere tvar,
jaký mistr žádá,
na tvář však mu díla zdar
úsměv nepobádá.
Ač se rámě zvedá,
klesá hlava šedá.
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
Podkovy on robí dnes
koni syna svého,
v svatý boj by hocha nes’,
a zpět vítězného.
Poslední svou sílu
obětuje k dílu.
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
„Nezdupejte, podkovy,
otčiny mé trávu,
rozneste však vrahovi
naloupenou slávu.
Na šiji mu šlapte,
ku předu jen kvapte!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
„Zvoňte, mně jak zvonily
po cestě kdys mojí,
když jsem, junák zmužilý,
druhdy spěchal k boji.
Jarosť v mysli buďte,
smutek z duše puďte!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
„Tehdá v cizí krajině
s Turkem jsme se bili,
že té krve otčině
své jsme nešetřili!
Kdo, co přijde, tuší?!“ –
Vztekle mistr buší.
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehnul po černých zděch.
„Na Čechy zas přívalem
vrahů mrak se snáší,
po vznětu však bývalém
veta v krvi naší.
Žižkův lid se chvěje,
kam, ach, vlasť se děje?!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
„V jarmu lid a zvrhlý pán,
víra s vírou v půtce,
král nám Němec falcký dán,
cizincem náš vůdce.
Na pomoc zvem cizí,
kde že meč náš ryzí?!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
„Přece v boj bych spěchal sám,
však mé tělo v mdlobě.
Jednoho jen syna mám,
toho, vlasti, Tobě,
třeba srdce kvílí,
dávám v těžké chvíli.“
Duní a zvoní to, zahučí měch
rudý žár zašlehnul po černých zděch.
Na železo, v žhoucí spar,
kane slza skvělá,
otcovské to lásky dar,
padši zasyčela.
Láska k vlasti v duši
žárem slzy suší.
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
Kmet se modlí. Ctností tré
v duši jemu plane:
„Vrať mi ho! však ne dle mé,
vůle Tvá buď, pane.
Vlasti jen, již hroutí,
nedej zahynouti!“
Duní a zvoní to, zahučí měch,
rudý žár zašlehne po černých zděch.
S láskou, vírou, nadějí
v rukou dílo roste,
a již rány neznějí,
kleslo rámě prosté.
Pot si utřel s čela
kovář, práce celá.
Doduněl. Dozvonil. Dohučel měch,
uhasl oheň, noc po černých zděch.