Noc klidná se sklonila nad spící kraj,
ji papršky měsíce šeří,
tu bělá se cesta, tam černá se háj,
zde stříbrná řeka se čeří.
Klid, srdce že svého až dosléchám tluk.
Než přece, tam v dáli, to podkov je zvuk,
tu duně, zas tichna, teď zvoně,
ni jezdce však nezřít, ni koně.
Kdo jezdec ten pozdní? Kde cíl jeho jest?
Zda muž to, či jinoch je bujný?
Zda k domovu pospíchá z dalekých cest,
či pohár snad lásky pít rujný?
Ni touha, ni vášeň, snad žene jej strach,
snad před trestem, svědomím prchá tam vrah.
Či lupič snad kořisť tam loví?
Zda sluha neb pán to, kdo poví?
Sním. – Jezdce zřím. Ve větru hraje mu vlas
a ve srdci radostná touha,
vždyť z ciziny navrací domů se zas,
v níž trudil se po léta dlouhá.
On dojede dědiny milené dnes,
o, jaký jej přivítá jásot a ples,
byť nenesl z pouti si perné
nic domů než srdce své věrné.
Když odjížděl, zanechal slzy tu jen
a v srdci svém odnášel žaly,
jej provázel milenčin bolestný sten
a rodiče za jdoucím lkali.
On loudavým krokem se potácel v před,
ba na stokrát k vísce své obracel hled,
až zapadla v mlze a dolu;
svou mladost tam pochoval spolu.
Teď vrací se. Lesa již projíždí tmou,
kde v pravo a v levo to šumí,
jak mladosti písně ty dumy jej zvou,
on všecky, ba všecky je umí.
Přec ku předu chvátá, vše kol letí zpět,
tak cválá, jak chtěl by dnes objeti svět,
že hvězdy a měsíc ten skvělý
jej nadarmo předstihnout chtěly.
A hvězdy ty planou mu v radostnou tvář,
kdy v údolí patří zas milé,
a měsíce modravá celuje zář
tam u lípy stavení bílé,
a dále tam v žlutavý z okénka kmit
svůj stříbrný toužebně vměsuje svit,
a dříve, než musí se skrýti,
se ve slzách radosti třpytí.
Tu procit’ jsem. – Dále kraj dřímá svůj sen
a tichounko ve spánku dýše,
háj se řekou píseň mu šeptají jen,
stráž hvězdná zří na spící s výše.
Již dávno znik’ ve dálce tajemný cvál,
jen v duši mé zavznívá ohlasem dál,
však slabě, vždy slaběji zvuče,
že slyším, jak srdce mi tluče.