BALLADA.
Jde pověst příšerná o zatraceném parku knížecím,
v němž hrabě pohřben jest uprostřed chrtů svých...
Dav pomřel baroness a zbylé podvečer jak moru bledý dým
se vlekou zahradou, v jich kruhu němý mnich. –
A strašná noc. Jen vichor smutně duje a měsíc stříbří thuje
a stezky zarostlé, keř růží zčernalých
a zasypané sluje; ve větvích zaťatých tmou vichor táhle duje
a půlnoc hučí, na všem dřímá hřích – – –
43
A tisíc jiných lží a pitomostí v pustých horách věří –
Park stlívá v pohádkách a klidu tich,
v divokém keři na puklém z mramoru sloupu se sklenná koule šeří,
vše černě zrcadlí i červánky i sníh –
A zákonem lomu trhá obrazy a kroutí a bizarně je křiví
a v tváři její splývá smích a strach –
A konec? Park jsou ňadra má a koulí nitra taj,
comtessy cnostmi. Kdo baron a mnich jsou v tmách?