Vichřice mne chvátí,
opouští mne síla,
ach, kde jsi, má matko,
co’s mě porodila?
Nikdy jsem tě neznal,
nevím, jaká’s byla,
jen mi cizí říkaj’,
že’s mne odložila.
Kdo ví, co tě k tomu
všechno, matko, hnalo,
než se srdce tvoje
se mnou rozžehnalo?
Neklnul jsem nikdy,
že’s mne odložila,
i když výsměch dral mne,
nouze do mne bila.
Vždycky jsem v svém srdci
věřil, matko, tomu,
že zas jednou přijdeš
a vezmeš mne domů,
že přijdeš tak tiše,
plna usmívání
a mou hlavu chytneš
do svých hebkých dlaní,
zlíbáš moje oči,
zašeptáš v té chvíli,
tak jsme se přec našli,
synáčku můj milý.
Nové jaro, nové horko, nové mrazy –
a ta matka moje ještě nepřichází.
Tesknota se srdcem jako hádě plazí,
ať jdu kam jdu světem, matka všude schází.
A to srdce moje, zatím zlednatělé,
volá po paprsku, po té lásce vřelé.
A kdyby i matce hřích na duši ležel,
přec bych naproti ní roztouženě běžel.
Kdyby na rukou jí krev snad lpěla cizí,
pod polibky mými i ta brzy zmizí.
A kdyby má matka všemi byla kletá,
přec bych šel s ní všudy, třeba na kraj světa.
Nové jaro, nové horko, nové mrazy,
proč jen matka nejde, proč jen nepřichází?
Tak se tedy nevrátila
neznámá ta divná žena,
jež mne vrhla mezi lidi
bez lásky a beze jména.
Tak se tedy nevrátila,
marně jsem já čekal léta,
už je tedy po nadějích,
po mé matce na vždy veta.
Vyschnula již touha v srdci,
přestal pálit zrak můj rudý,
mám už matku, novou matku
a tou ty jsi, lide chudý.
Ó, ty lide, chudý lide,
ubožino moje milá,
ty’s mne přitisk’ ke svým prsoum,
když mne matka pohodila.
Vychoval’s mne, jak jsi doved’,
dřít mne učil, snášet bídu.
Pak se divte, že jsem přirosť
celou duší k tomu lidu!
Tvůj jsem, tvůj jsem, ubožino,
každý sval můj patří tobě
a po všecky věky věků
zůstaneme věrni sobě.