Lev Tolstoj.

Beneš Doubravský

Lev Tolstoj, velký prorok, jenž v Jasné Poljaně o světa bídě dumá, o lidstva pohaně, ten starý prorok bílý zas hřímá v hříšný svět, – však lidstvo, to se směje a nechce rozumět. Statisíce lidí jak vím z mnoha knih pídí se a pase po všech spisech tvých. Hltají je lačně, jako slunce sníh kolik však to pravé najde v tobě z nich? Ten čte Kareninu, ale hledá hned ono místo, kde ji hříšně Vronský sved’. Tomu vSonatězas nejvíc dráždí krev oddíl, v němž svou ženu vraždí Pozdnyšev. A tak jde to dále a jen málo těch, jež rozchvívá každé slovo tvé a vzdech. Avšak, mistře, -li lidstva širá step dvanáct jich, co chápou srdce tvého tep i když ostatní vše jest jen bodláčí dvanáct apoštolů pro svět dostačí. Nám, co krutý osud vše již tady vzal a jen pár těch očí pro pláč ponechal, nám v tu bídu, nouzi, v žití strhané padlo náhle světlo z Jasné Poljané. Těžká pravda, velká pravda v třinácté tvé kapitole, ve slavné tvé kapitole, k vůli níž boj vzplanul mnohý. O vlastenectví v mluvíš, o tom hrubém vlastenectví, jež zná jenom svoje blaho a porobu chystá jiným. Příčí se to citu všemu, že ne rovnost, ne bratrství, nadvláda však nade všemi národům že být ctností. Ne tak, ne tak, – jinak nutno svět ten šírý poučovat. Všichni musejí být bratři, mezi nimi žádných hranic. Ne boj tvora s druhým tvorem, ale láska, láska čistá musí nám být přikázáním, nad něž není žádné větší. Země budiž jako země, národ budiž jako národ, celý svět pak naším stanem a v něm všichni buďme bratři. Tak to chceš ty, mistře velký, tak to hlásáš žhavým písmem ve třinácté kapitole, v kapitole nejslavnější. A přec, mistře, odpusť srdci, srdci mému nebohému, jež vyrostlo v šeru bídy, mezi lidem uhněteným; – odpusť, že dím ku tvým slovům, jež jsou samá pravda těžká, že přecaspoň v prsou mojích zbude povždy tajný osten, osten, který hnát mne bude zpět k hroudě, z níž jsem vyšel, na níž protrpěl jsem mnoho, snášel hlad a bídu sterou. Ta hrouda mi, přec jen, mistře, povždy bude nejmilejší a rád ji zlíbám rtoma, přitisknu k nahá prsa. To přec není prohřešení, viď, že, mistře, viď, že není proti nauce tvé velké o bratrství všeho lidu? Neboť pevná láska k hroudě, z níž jsem vyšel, z níž se zrodil, jeli ovšem nedotknuta vášní po porobě jiných šlehá přec i zlatou září, plane nejkrásnějším jasem z tvé třinácté kapitoly, kapitoly nejslavnější.

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 1 místo, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

střet, léno, um, onyx, sol, pól, mim, ká, nard, směnit

421. báseň z celkových 454

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. 64. Času krása. (Jan Slavomír Tomíček)
  2. 26. Tenby vtipu zradil ochabělost, (Jan Kollár)
  3. XXXIX. Nehledám to lidské štěstí (Vítězslav Hálek)
  4. Setrvej! (Jan Ježek)
  5. XXXIII. (I. sonet z ,The passionate pilgrim‘ od Shakespeara) (Antonín Macek)
  6. Mrak revalage svatou dšti již mannu... (Stanislav Mráz)
  7. ZPĚV DUCHŮ NAD MRTVÝM DONEM JUANEM. (Jaroslav Vrchlický)
  8. báseň bez názvu (Stanislav Mráz)
  9. Zda čítáš, Pane... (Jaroslav Vrchlický)
  10. báseň bez názvu (Stanislav Mráz)