Lev Tolstoj, velký prorok,
jenž v Jasné Poljaně
o světa bídě dumá,
o lidstva pohaně,
ten starý prorok bílý
zas hřímá v hříšný svět, –
však lidstvo, to se směje
a nechce rozumět.
Statisíce lidí
– jak vím z mnoha knih –
pídí se a pase
po všech spisech tvých.
Hltají je lačně,
jako slunce sníh –
kolik však to pravé
najde v tobě z nich?
Ten čte Kareninu,
ale hledá hned
ono místo, kde ji
hříšně Vronský sved’.
Tomu v „Sonatě“ zas
nejvíc dráždí krev
oddíl, v němž svou ženu
vraždí Pozdnyšev.
A tak jde to dále
a jen málo těch,
jež rozchvívá každé
slovo tvé a vzdech.
Avšak, mistře, má-li
lidstva širá step
dvanáct jich, co chápou
srdce tvého tep –
i když ostatní vše
jest jen bodláčí –
dvanáct apoštolů
pro svět dostačí.
Nám, co krutý osud
vše již tady vzal
a jen pár těch očí
pro pláč ponechal,
nám v tu bídu, nouzi,
v žití strhané
padlo náhle světlo
z Jasné Poljané.
Těžká pravda, velká pravda
v třinácté tvé kapitole,
ve slavné tvé kapitole,
k vůli níž boj vzplanul mnohý.
O vlastenectví v ní mluvíš,
o tom hrubém vlastenectví,
jež zná jenom svoje blaho
a porobu chystá jiným.
Příčí se to citu všemu,
že ne rovnost, ne bratrství,
nadvláda však nade všemi
národům že má být ctností.
Ne tak, ne tak, – jinak nutno
svět ten šírý poučovat.
Všichni musejí být bratři,
mezi nimi žádných hranic.
Ne boj tvora s druhým tvorem,
ale láska, láska čistá
musí nám být přikázáním,
nad něž není žádné větší.
Země budiž jako země,
národ budiž jako národ,
celý svět pak naším stanem
a v něm všichni buďme bratři.
Tak to chceš ty, mistře velký,
tak to hlásáš žhavým písmem
ve třinácté kapitole,
v kapitole nejslavnější.
A přec, mistře, odpusť srdci,
srdci mému nebohému,
jež vyrostlo v šeru bídy,
mezi lidem uhněteným; –
odpusť, že dím ku tvým slovům,
jež jsou samá pravda těžká,
že přec – aspoň v prsou mojích –
zbude povždy tajný osten,
osten, který hnát mne bude
zpět k té hroudě, z níž jsem vyšel,
na níž protrpěl jsem mnoho,
snášel hlad a bídu sterou.
Ta hrouda mi, přec jen, mistře,
povždy bude nejmilejší
a já rád ji zlíbám rtoma,
přitisknu k ní nahá prsa.
To přec není prohřešení,
viď, že, mistře, viď, že není
proti nauce tvé velké
o bratrství všeho lidu?
Neboť pevná láska k hroudě,
z níž jsem vyšel, z níž se zrodil,
je–li ovšem nedotknuta
vášní po porobě jiných –
šlehá přec i zlatou září,
plane nejkrásnějším jasem
z tvé třinácté kapitoly,
kapitoly nejslavnější.