Lev Tolstoj.

Lev Tolstoj.
Lev Tolstoj, velký prorok, jenž v Jasné Poljaně o světa bídě dumá, o lidstva pohaně, ten starý prorok bílý zas hřímá v hříšný svět, – však lidstvo, to se směje a nechce rozumět. *** Statisíce lidí – jak vím z mnoha knih – pídí se a pase po všech spisech tvých. Hltají je lačně, jako slunce sníh – kolik však to pravé najde v tobě z nich? Ten čte Kareninu, ale hledá hned ono místo, kde ji hříšně Vronský sved’. 21 Tomu v „Sonatě“ zas nejvíc dráždí krev oddíl, v němž svou ženu vraždí Pozdnyšev. A tak jde to dále a jen málo těch, jež rozchvívá každé slovo tvé a vzdech. Avšak, mistře, má-li lidstva širá step dvanáct jichjich, co chápou srdce tvého tep – i když ostatní vše jest jen bodláčí – dvanáct apoštolů pro svět dostačí. *** NámNám, co krutý osud vše již tady vzal a jen pár těch očí pro pláč ponechal, nám v tu bídu, nouzi, v žití strhané padlo náhle světlo z Jasné Poljané. 22 Těžká pravda, velká pravda v třinácté tvé kapitole, ve slavné tvé kapitole, k vůli níž boj vzplanul mnohý. O vlastenectví v ní mluvíš, o tom hrubém vlastenectví, jež zná jenom svoje blaho a porobu chystá jiným. Příčí se to citu všemu, že ne rovnost, ne bratrství, nadvláda však nade všemi národům že má být ctností. Ne tak, ne tak, – jinak nutno svět ten šírý poučovat. Všichni musejí být bratři, mezi nimi žádných hranic. Ne boj tvora s druhým tvorem, ale láska, láska čistá musí nám být přikázáním, nad něž není žádné větší. Země budiž jako země, národ budiž jako národ, celý svět pak naším stanem a v něm všichni buďme bratři. 23 Tak to chceš ty, mistře velký, tak to hlásáš žhavým písmem ve třinácté kapitole, v kapitole nejslavnější. A přecpřec, mistře, odpusť srdci, srdci mému nebohému, jež vyrostlo v šeru bídy, mezi lidem uhněteným; – odpusť, že dím ku tvým slovům, jež jsou samá pravda těžká, že přec – aspoň v prsou mojích – zbude povždy tajný osten, osten, který hnát mne bude zpět k té hroudě, z níž jsem vyšelvyšel, na níž protrpěl jsem mnoho, snášel hlad a bídu sterou. Ta hrouda mi, přec jen, mistře, povždy bude nejmilejší a já rád ji zlíbám rtoma, přitisknu k ní nahá prsa. To přec není prohřešení, viď, že, mistře, viď, že není proti nauce tvé velké o bratrství všeho lidu? 24 Neboť pevná láska k hroudě, z níž jsem vyšel, z níž se zrodil, je–li ovšem nedotknuta vášní po porobě jiných – šlehá přec i zlatou září, plane nejkrásnějším jasem z tvé třinácté kapitoly, kapitoly nejslavnější. 25