ANTONÍN KÁMEN.

ANTONÍN KÁMEN. Životopis.
33 Já sluji Antonín Kámen a čítám šedesát let, pod hrdým vesnickým krovem jsem přišel na tento svět. Po otci zdědil jsem pýchu a tvrdou, žulovou leb, mé slovo bylo vždy pevné,pevné jak do zdi vražený hřeb. Matka pak vryla mi v prsa hluboký, vášnivý cit pro šírá pole a luka a lásku pro selský lid. Já rostl jak jedle v lese a se mnou rost’ i můj vzdor, v žíly mi vtékala síla jak v řeku potoky s hor. Děvče pak sobě jsem vybral, když dvacet mi bylo let, dva roky lásku s ní vázal, v třetím ji k oltáři ved, 35 Vnouče si tatík můj žádal k radosti v starobě své – za rok jsem v lokty mu vložil ne jedno – hned ale dvé. Žili jsme, žili tak dobře, nikdo si nepřál z nás víc – vždyť štěstí se na nás smálo tak nahlas, od plných plic. *** Hořký cit mé srdce chvátí při vzpomínce oné bědné na tu hrůzu chvil těch tmavých, na to letní odpoledne. Hořký cit mé srdce chvátí a to srdce dosud bolí, jako tehdy, když jsem plakal se svou ženou na svém poli. Jako tehdy po té zkáze, kdy led zrádný v malé chvíli stlouk’ nám celou naši naděj, pohřbil pod svůj povlak bílý. Do dnes cítím žár ten v prsou a ten k mozku krve nával, jako tehdy, když ta role zničená jsem zaorával. 36 Bylo mi, ach, při tom tenkrát, když kleč tisk’ jsem ve své pěsti, jak bych s rozbitým tím žitem zaorával i své štěstí. Zaorával na vše časy do té půdy rozmočené: tu svou duši utýranou, to své srdce utlučené. *** Pryč ty slzy, vzhůru čelo, na pláč vždy dost ještě času! Osud válku vypovídá! – Dobře! – Nuže, do zápasu! Necouvneme, zde dvě ruce, jako modrý ocel tvrdé, zde má prsa nepoddajná a zde selské čelo hrdé....hrdé... Válčil jsem... Však v pěti letech v bok mi náhle vpad sok nový... Nemoce stín černý, táhlý, jako had vklouz’ pod mé krovy. Rychle vůz ven! Hned jsme s otcem pro lékaře tryskem jeli, mezitím co žena doma svíjela se na posteli. 37 Nežli jsme se navrátili, dobojován boj ten tuhý. Přišla smrt... A hned den na to přípis, abych platil dluhy. Stojím zdrcen a mám pocit, že kdos chce mi šíji zlomit, co však v pravdě kol se děje, nejsem s to si uvědomit. Nevěřím v té chvíli sobě, nevěřím ni otci, dětem, všecko lká zde a já stojím mlčky se skřiveným retem. Teprv když jsem mrtvé ženě černý čepec kladl na vlas – trh jsem s sebou, vyběh z domu a tam v polích plakal nahlas. *** Lid už se rozešel, zvony už dozněly, tak si zde odpočiň v té zemské posteli. Tak si zde odpočiň v té prsti svěcené, hlavou ať táhnou ti vzpomínky blažené. 38 Vzpomínky na děda, na muže, na děti, na teplý stateček, na vřelé objetí. Vzpomínej, vzpomínej v všední den, v neděli – ženo má, ženo má, můj mrtvý anděli. *** Tma už věší šat svůj na hřbitovní chvoje – musím domů nazpět, potěšení moje. Spi zde, duše, sladce, spi po boji mnohém, musím s dětmi domů – Buď zde – s pánem bohem. *** Sotva jsme ji pochovali, už mi z města znovu psali: Plať, sedláčesedláče, dluh! Jestli zítra nezaplatíš, chalupu i pole ztratíš, stodolu i pluh. 39 Čtu a čtu to smělé psaní, nechci očím věřit ani, že v něm taká řeč. Čtu a čtu... Vztek ve mně kypí, ze zraku mi srší šípy, srdce svírá křeč. Takovými mluvit slovy k poctivému sedlákovi, tak mu rváti česť! Vyhánět ho jak psa z domu, ach, pánové, ještě tomu zabrání má pěsť. A zas čtu ta hrozná slova, čtu je, hltám znova, znova: „Plať, sedláče, dluh! Jestli zítra nezaplatíš, chalupu i pole ztratíš, stodolu i pluh.“ Dluh mám, pravda, a dost velký, však to není moje vina! Přišly kroupy, přišla nemoc a i ještě svízel jiná. Já dřel věru v potu tváři, poctivé jsem vedl žití, ale tenkrát dál to nešlo, musil jsem se zadlužiti. 40 Vždyť tu živnosť, již náš rod už drží stodesátým letem, chtěl jsem jako hrdý otec zachovat svým dvěma dětem. Ale pad jsem v bídné ruce, dluh můj rostl jako řeka, jako řeka rozvodněná, do níž na sta bystřin vtéká. Volal jsem já po pomoci, za ochranu všude žádal jako občan, řádný občan. Marně však. Pak hloub jsem padal. Vše mi vyssál městský upír: krev, úrodu i mou práci – a mně nechal vyhlídku jen na hanbu a licitaci. Ale ne a tisíckrát ne, v tomto domě, starém domě, nesmí více nikdo nikdy z cizí krve bydlet po mně. Než bych svolil, aby někdy člověk tady vládl cizí, ať to raděj všecko zhyne a s povrchu na vždy zmizí. *** 41 Už to tady od úřadu! Zítra, zítra časně z rána můj otecký dům má dostat nového prý z města pána. V mozku mi to dravě víří, v prsou hárá žhavý plamen. „Zde nebude nikdo bydlet, jako že já sluji Kámen.“ Přišla noc, tma spadla do vsi, vítr krajem lká a duje. A v mé hlavě ustarané cos se splítá, cos se snuje. Po špičkách jdu ke stodole, na patro jak had se plazím. Och, však já vám vaši radosť jak se patří, páni, zkazím! V malé chvíli už roj jisker ve vzduch syčí, praská, bije, plamen hází vlny k nebi a v to vítr běsně vyje. Jako divý v pole letím, na cestu mi krov můj svítí... A pak s vrchu dolů patřím na to žhavé vlnobití. 42 Prsa má se dmou tak pyšně, ze srdce mi tíha mizí: „Tak v mém domě přec jen nikdy nebude rod bydlet cizí.“ *** Ještě oné noci železa mi dali, přes pole a luka do města mne hnali. Před soud postavili, v žalář odsoudili, mezi vyvrhely jméno moje vryli. Leta jsem tam prožil, chmurná, dlouhá leta... Tělo se mi hrbí, vlas mi jíním vzkvétá, hrudí proudí touha, srdce v dálku letí: Co dělá můj otec a co moje děti? Přišla zpráva, přišla a ta trpce zněla, že už duše otci z těla odletěla. A mé obě děti, má robátka malá, že si naše obec na starost prý vzala. 43 V půl roce pak nová zvěsťmi ve sluch buší, že můj slabší synek též vypustil duši, na návsi kdes hrál si ubožáček malý a splašení koně prý ho ukopali. Druhý synek můj prý „na obecním“ pase, roste, sílí kvapem, tak že v krátkém čase do továrny půjde, sám se živit musí, och, ta ubožina, co ta všecko zkusí! *** Zhrouceného, zkrušeného posléze mne propustili. Tváře mám jak rozsekané a můj vlas jak mléko bílý. Každý se mne straní, štítí, pomluvou svou po mně stříká – – nic nezbývá, Antoníne, nežli dělat – nádenníka. 44 Perlík v ruku stiskni svoji, k silnici jdi a tluč kámen, aby cestář pochválil ti pružnost tvou a sílu ramen. Tluč a bij v tu tvrdou hmotu, nemůže to jinak býti, drž sese, brachu, abys aspoň vydřel na to živobytí. Je to pravda, mohlo by to všechno kratší cestou jíti, avšak ne, ne – vždyť mám syna, proto chci a musím žíti. *** Přešla léta, uletěla, navštívil mne syn. „Zanech, otče, krušné práce, zanech psot a dřin. „AA pojď ke mně, odpočiň si, vždyť se shodnem snad, jsem teď dělník, o vše s tebou rozdělím se rád.“ Zdráhal jsem se, nechtěl jíti – pak jsem přece šel. Vždyť bych synku prsa zdrásal, kdybych odepřel! 45 Šel jsem tedy, žijem v městě bez nadbytku sic – avšak moje srdce staré neždá, nechce víc. *** Předčítá mi synek časem z přepodivných knih, že to lidstvo bude jiné v příštích dobách svých. Nebude tu bolu, žalu, nebude tu běd, jakých já jsem musel v žití na sta protrpět. Hřejí mne ta slova v prsou jak sluneční svit, škoda, že v těch dobách šťastných nemoh já jsem žít. No, jen aspoň když můj synek přijde v dobu tu, kdy proud času spláchne bídu, žal a nuzotu. *** Zas čte synek z nové knihy, – ó, co pravdy v každém slově! – bezděky jsem při té četbě zatoužil já po venkově. 46 Zatoužil tam po těch lukách, po té táhlé vůni sena a v mém srdci rozčeřeném jak stesk mi to lká a sténá. Není to stesk, tak jak bývá, hloub to v srdci ryje, svíští – neteskním tak po tom, co je, jak spíš po té době příští, až i u nás, na venkověvenkově, perutí svou zašelestí nová doba, doba spásy, doba blaha, doba štěstí. 47 Obsah.
Různé: Horníkovo štěstí7 Tovární láska9 Matka10 Dělnická bajka13 Noc17 Záchvaty18 Lev Tolstoj21 Na prahu26 Zednická ukolébavka28
Antonín Kámen35–47
E: sf; 2004 48