Dělnická bajka.
Vypráhlý čtverhran, pokrytý pískem,
tak jako srdce spálené mukou.
Tribuna prostřed, v ní stojí dělník,
zástupu kyne mozolnou rukou:
Přátelé moji, poslyšte bajku,
pohádku vzatou z života roba,
nebručte napřed, věřte, že dneska
pro bajky jestiť nejlepší doba.
Vše řeknu vám tu, jak mi to kdysi
můj starý tatík do srdce vrýval,
když přišel domů sedřený z dolů
a zmrzlé údy u kamen zhříval...
Tak stál kdes palác v daleké zemi,
v něm plno strojů, popruhů, koles,
vše skřípe, vyje, bouří tu divě,
jak vichr, jenž se opírá o les.
Vzduch žhavý nad vším,vším jak příkrov visí,
promísen parou a puchem z uhlí;
od země mráz však do výše číší,
od země, jejíž povlak je ztuhlý.
13
A v této směsi horka a zimy,
zápachu, páry, prachu a špíny
zříš, jak sem tam se míhají stále
postavy lidské, matně jak stíny.
Vlasy jich potem spečeny k čelu,
prsa jich nahá, jizvami zrytá
a s rukou jejich břemeno těžké
v hloub strojů jako pápěra lítá – –
U stolu tam viz – zmořené dítě,
sotva mu může čtrnáct let býti,
prsty své tenké s horečným chvatem
vplétá a noří v chuchvalec nití.
Zpívá si k tomu písničku chmurnou,
že to až srdce mrazí a chytá,
zdá se ti, že v síť křehkých těch nití
to děvče celou duši svou vplítá.
A o čem pěje, co jí s rtů splývá?
„Kdo budeš nosit šaty z těch nití,
vzpomeň si na to, že choré dítě
ztrácelo při nich své mladé žití.
Vzpomeň si na to, až budeš z plesu
v šatech těch domů pyšně se vracet,
že za tu práci tvor malý, bídný,
dostal kdys pouze krejcarů dvacet.
14
A že z těch peněz, jichž je tak málo,
– a jichž máš sama vícvíc, než je třeba –
musím já matce, jež doma zmírá,
koupiti aspoň kus toho chleba.
Vzpomeň si na to, otevři srdce
a strhni cár ten se sebe pestrý,
přiběhni ke mně, zvedni mne k prsoum
a rci mi sladce: vždyť jsme přec sestry.
Rovny jsme sobě před bohem živým,
rovny jsme sobě před celým světem,
proč já mám žíti v bohatství, pýše,
co ty zde hyneš v zášeří kletém?
Dost velká trýzeň pro tebetebe, dítě,
že smrt ti matku z náručí bere,
proč k těmto mukám měla bys ještě
snášeti hladu útisky steré?“
Dál pěti chtěla – v tom do vnitř náhle
vrazil muž velký v kožichu měkkém.
„Mlčíš už jednou, rebeli v sukních!“ –
křik na ni zhurta, s patrným vztekem.
A chyt ji za vlas, vlék kolem stolu.
„Braňte mne!“ křičí robě to malé.
Marný však výkřik. Postavy bledé
síní se plíží bez hlesu dále.
15
V tom slyš však! Strojům jakoby rázem
výkřik ten vdechl život a duši!
Umlkl skřípot, supot a hřmění,
jak tisíc zvonů ve sluch to buší.
Slyš! Stroje zvoní, jásají, pějí:
„Dokud lid v sebe důvěru ztrácí,
jsme my tu zatím, co křičí k lidu:
„ČesťČesť budiž práci, česť budiž práci!“
A znova píseň pod klenbou bouří,
ozvěnou sterou nazpět se vrací:
„Česť budiž práci, česť budiž práci.“
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
***
V tribuně dělník zamával rukou,
pot se mu s čela ručejem roní.
„Slyšíte, braši,“ zvolal tu táhle,
„jak stroje sem až píseň svou zvoní?
„Slyšíte jásot: Česť budiž práci,
slyšíte hlahol, slyšíte druzi?“
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
V tom povstal vážně úředník z křesla
a velel přísně: Rozpouštím schůzi.
16