Záchvaty.

Záchvaty. Z horských odlehlin.
Vídám tu paní, vídám ji denně, vždy má tak teplý, měkoučký šat a v límci sněžném jak v bílé pěně hlava jí mizí, tak plná vnad. Za mrazu chodí, za vánic divých, kdy vítr šlehá jehlami v tvář, – ona se směje a v očích snivých blaha a štěstí kmitá jí zář. Já zrovna ssaji zrakem i rtoma postavu její mizící v dál a ptám se sebe, zda kdo z nás doma takovým smíchem jednou se smál? Pravda, i nám smích časem se řine z úst jako horské bystřiny spád, avšak přec cítím, že je to jiné, že je v tom rozdíl: smát se a smát. 18 Ten smích náš horský není ten pravý, má v sobě hořkosť, má v sobě žal, je mi tak při něm, jak zvuk by dravý v záchvěvech jeho bouřil a lkal. Proč jenom ona, proč jen ta dáma, co má ten teplý, měkoučký šat, proč jenom ona ze všech nás sama takovým smíchem umí se smát? A proč k nám chodí, co chce zde v zimě.zimě, proč právě přišla v samotu teď, kdy zeleň všecka pod sněhem dříme a větrem praská strhaná sněť? Či nás chce bodat, trýznit svým smíchem? – to byl by těžký, paničko, hřích! – – – Co slyším? Už zas perlí se tichem ten její teplý, dráždivý smích! Ve mně to bouří, v žilách to škube, krev bije v spánky, zub hryže ret, a moje ruce mozolné, hrubé maně se lámou, vztahují v před. Běda té ženě, stokrát jí běda, prokletý budiž ten její smích! Proč sem zas kráčí? Což jí to nedá? Co má z těch žertů, vycházek svých? 19 Však ať dá pozor, sejde–li níže, jak rys ji chytnu, budu se rvát a pak ji do své odnesu chýže – tam se mi musí do smrti smát. 20