Záchvaty.
Z horských odlehlin.
Vídám tu paní, vídám ji denně,
vždy má tak teplý, měkoučký šat
a v límci sněžném jak v bílé pěně
hlava jí mizí, tak plná vnad.
Za mrazu chodí, za vánic divých,
kdy vítr šlehá jehlami v tvář, –
ona se směje a v očích snivých
blaha a štěstí kmitá jí zář.
Já zrovna ssaji zrakem i rtoma
postavu její mizící v dál
a ptám se sebe, zda kdo z nás doma
takovým smíchem jednou se smál?
Pravda, i nám smích časem se řine
z úst jako horské bystřiny spád,
avšak přec cítím, že je to jiné,
že je v tom rozdíl: smát se a smát.
18
Ten smích náš horský není ten pravý,
má v sobě hořkosť, má v sobě žal,
je mi tak při něm, jak zvuk by dravý
v záchvěvech jeho bouřil a lkal.
Proč jenom ona, proč jen ta dáma,
co má ten teplý, měkoučký šat,
proč jenom ona ze všech nás sama
takovým smíchem umí se smát?
A proč k nám chodí, co chce zde v zimě.zimě,
proč právě přišla v samotu teď,
kdy zeleň všecka pod sněhem dříme
a větrem praská strhaná sněť?
Či nás chce bodat, trýznit svým smíchem?
– to byl by těžký, paničko, hřích! –
– – Co slyším? Už zas perlí se tichem
ten její teplý, dráždivý smích!
Ve mně to bouří, v žilách to škube,
krev bije v spánky, zub hryže ret,
a moje ruce mozolné, hrubé
maně se lámou, vztahují v před.
Běda té ženě, stokrát jí běda,
prokletý budiž ten její smích!
Proč sem zas kráčí? Což jí to nedá?
Co má z těch žertů, vycházek svých?
19
Však ať dá pozor, sejde–li níže,
jak rys ji chytnu, budu se rvát
a pak ji do své odnesu chýže –
tam se mi musí do smrti smát.
20