Na postupu (1895)

Dělnické básně, Beneš Doubravský

Diplomatická verze Ediční verze
Čís. I. Dne 5. května r. 1895.
KNIHOVNA PRO LID. Redaktor a vydavatel K. Jonáš. Vychází každého pátého dne v měsíci. Cena 20 kr.
NA POSTUPU. DĚLNICKÉ BÁSNĚ.
Napsal Beneš Doubravský.
V PLZNI. Nákladem Karla Jonáše. – Redakce a administrace v SkretověŠkrétově ulici č. 902.
[1] Tiskem Em. Stivína v Praze 146–II.
[2] PŘÁTELŮM DĚLNICTVA věnováno.
3 RŮZNÉ.
5
Horníkovo štěstí.
Dneska ráno o půl druhé když jsem v šachtě byl, doma se mi na podlaze synek narodil. Šesté dítě v sedmých letech – toť už víc než dost! Pět jich dal bůh pro trampoty, jedno pro radosť. Prodal jsem už, co jsme měli, co nás těšilo, na tebe, můj posledníčku, nic už nezbylo. Ještě štěstí, že jsi přišel dnes na tento svět, – hned pan správce přines’ vínek, – dal mi výpověď. A aby pak štěstí toho byla přemíra, – hle, zde vedle tvoje matka v hadrech umírá. 7 A přecpřec, synku, posledníčku, ďas vzal nuzotu, rozkřikni se hezky od plic, měj se k životu. Na vzdor lidem, navzdor bídě zůstaň zdráv a živ – čím nás bude více živo, tím vyhrajem dřív. 8
Tovární láska.
Tak tomu dnes jest přes patnáct let, co spolu tentýž vdechujem’ jed, co spolu hynem v tovární síni. Od mládí, holka, známe se již, jak bych to řek’ jen – no, tedy slyš, chceš si mne vzíti? Rci sama nyní! Jsme si tak rovni, nemáme nic. Neštovic zloba zryla tvou líc a mně stroj vykous’ na krku rýhu, peněz pak máme já jako ty a oba stejně té lopoty, chceš se mnou nésti života tíhu? Pojď, hlavu svou mi na prsa dej, svým pyskem můj pysk studený zhřej, stiskni mne k sobě, co jen máš síly. Proč bychom šťastni nemohli být? vždyť také v prsou hárá nám cit, pojď ke mně aspoň na malou chvíli. Zavěs se na mou žílnatou šij, do vlasů svých můj obličej skryj a vzkřikni nahlas, ať to zví všude: z nás dvou, co tady přes patnáct let dýcháme spolu tovární jed – manželský párek za měsíc bude. 9
Matka. Písně chudého člověka.
Vichřice mne chvátí, opouští mne síla, ach, kde jsijsi, má matko, co’s mě porodila? Nikdy jsem tě neznal, nevím, jaká’s byla, jen mi cizí říkaj’, že’s mne odložila. Kdo ví, co tě k tomu všechno, matko, hnalo, než se srdce tvoje se mnou rozžehnalo? Neklnul jsem nikdy, že’s mne odložila, i když výsměch dral mne, nouze do mne bila. Vždycky jsem v svém srdci věřil, matko, tomu, že zas jednou přijdeš a vezmeš mne domů, 10 že přijdeš tak tiše, plna usmívání a mou hlavu chytneš do svých hebkých dlaní, zlíbáš moje oči, zašeptáš v té chvíli, tak jsme se přec našli, synáčku můj milý. *** Nové jaro, nové horko, nové mrazy – a ta matka moje ještě nepřichází. Tesknota se srdcem jako hádě plazí, ať jdu kam jdu světem, matka všude schází. A to srdce moje, zatím zlednatělé, volá po paprsku, po té lásce vřelé. A kdyby i matce hřích na duši ležel, přec bych naproti ní roztouženě běžel. Kdyby na rukou jí krev snad lpěla cizí, pod polibky mými i ta brzy zmizí. A kdyby má matka všemi byla kletá, přec bych šel s ní všudy, třeba na kraj světa. Nové jaro, nové horko, nové mrazy, proč jen matka nejde, proč jen nepřichází? 11 Tak se tedy nevrátila neznámá ta divná žena, jež mne vrhla mezi lidi bez lásky a beze jména. Tak se tedy nevrátila, marně jsem já čekal léta, už je tedy po nadějích, po mé matce na vždy veta. *** Vyschnula již touha v srdci, přestal pálit zrak můj rudý, mám už matku, novou matku a tou ty jsi, lide chudý. Ó, ty lide, chudý lide, ubožino moje milá, ty’s mne přitisk’ ke svým prsoum, když mne matka pohodila. Vychoval’s mne, jak jsi doved’, dřít mne učil, snášet bídu. Pak se divte, že jsem přirosť celou duší k tomu lidu! Tvůj jsem, tvůj jsem, ubožino, každý sval můj patří tobě a po všecky věky věků zůstaneme věrni sobě. 12
Dělnická bajka.
Vypráhlý čtverhran, pokrytý pískem, tak jako srdce spálené mukou. Tribuna prostřed, v ní stojí dělník, zástupu kyne mozolnou rukou: Přátelé moji, poslyšte bajku, pohádku vzatou z života roba, nebručte napřed, věřte, že dneska pro bajky jestiť nejlepší doba. Vše řeknu vám tu, jak mi to kdysi můj starý tatík do srdce vrýval, když přišel domů sedřený z dolů a zmrzlé údy u kamen zhříval... Tak stál kdes palác v daleké zemi, v něm plno strojů, popruhů, koles, vše skřípe, vyje, bouří tu divě, jak vichr, jenž se opírá o les. Vzduch žhavý nad vším,vším jak příkrov visí, promísen parou a puchem z uhlí; od země mráz však do výše číší, od země, jejíž povlak je ztuhlý. 13 A v této směsi horka a zimy, zápachu, páry, prachu a špíny zříš, jak sem tam se míhají stále postavy lidské, matně jak stíny. Vlasy jich potem spečeny k čelu, prsa jich nahá, jizvami zrytá a s rukou jejich břemeno těžké v hloub strojů jako pápěra lítá – – U stolu tam viz – zmořené dítě, sotva mu může čtrnáct let býti, prsty své tenké s horečným chvatem vplétá a noří v chuchvalec nití. Zpívá si k tomu písničku chmurnou, že to až srdce mrazí a chytá, zdá se ti, že v síť křehkých těch nití to děvče celou duši svou vplítá. A o čem pěje, co jí s rtů splývá? „Kdo budeš nosit šaty z těch nití, vzpomeň si na to, že choré dítě ztrácelo při nich své mladé žití. Vzpomeň si na to, až budeš z plesu v šatech těch domů pyšně se vracet, že za tu práci tvor malý, bídný, dostal kdys pouze krejcarů dvacet. 14 A že z těch peněz, jichž je tak málo, – a jichž máš sama vícvíc, než je třeba – musím já matce, jež doma zmírá, koupiti aspoň kus toho chleba. Vzpomeň si na to, otevři srdce a strhni cár ten se sebe pestrý, přiběhni ke mně, zvedni mne k prsoum a rci mi sladce: vždyť jsme přec sestry. Rovny jsme sobě před bohem živým, rovny jsme sobě před celým světem, proč já mám žíti v bohatství, pýše, co ty zde hyneš v zášeří kletém? Dost velká trýzeň pro tebetebe, dítě, že smrt ti matku z náručí bere, proč k těmto mukám měla bys ještě snášeti hladu útisky steré?“ Dál pěti chtěla – v tom do vnitř náhle vrazil muž velký v kožichu měkkém. „Mlčíš už jednou, rebeli v sukních!“ – křik na ni zhurta, s patrným vztekem. A chyt ji za vlas, vlék kolem stolu. „Braňte mne!“ křičí robě to malé. Marný však výkřik. Postavy bledé síní se plíží bez hlesu dále. 15 V tom slyš však! Strojům jakoby rázem výkřik ten vdechl život a duši! Umlkl skřípot, supot a hřmění, jak tisíc zvonů ve sluch to buší. Slyš! Stroje zvoní, jásají, pějí: „Dokud lid v sebe důvěru ztrácí, jsme my tu zatím, co křičí k lidu: „ČesťČesť budiž práci, česť budiž práci!“ A znova píseň pod klenbou bouří, ozvěnou sterou nazpět se vrací: „Česť budiž práci, česť budiž práci.“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – *** V tribuně dělník zamával rukou, pot se mu s čela ručejem roní. „Slyšíte, braši,“ zvolal tu táhle, „jak stroje sem až píseň svou zvoní? „Slyšíte jásot: Česť budiž práci, slyšíte hlahol, slyšíte druzi?“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – V tom povstal vážně úředník z křesla a velel přísně: Rozpouštím schůzi. 16
Noc.
Nad krajem dusný klid. Jen v temné dáli kdes teď od země se vznes neznámý, žalný hlas a letěl zvolna vzhůru; k výšinám se chvěl, zanikal a mřel, – až v těžkých mračnech zhas....zhas... Pak ticho a klid zas....zas... A marně čekáš teď, že na ten výkřik snad dá nebe odpověď. Sta, tisíce těch hlasů a stejně žalných tak, již zarylo se mrtvě v ten těžký, černý mrak, neb lidstvo vzhůru volá přes tisíce let – a s hůry dosud nikdy žádná odpověď. 17
Záchvaty. Z horských odlehlin.
Vídám tu paní, vídám ji denně, vždy má tak teplý, měkoučký šat a v límci sněžném jak v bílé pěně hlava jí mizí, tak plná vnad. Za mrazu chodí, za vánic divých, kdy vítr šlehá jehlami v tvář, – ona se směje a v očích snivých blaha a štěstí kmitá jí zář. Já zrovna ssaji zrakem i rtoma postavu její mizící v dál a ptám se sebe, zda kdo z nás doma takovým smíchem jednou se smál? Pravda, i nám smích časem se řine z úst jako horské bystřiny spád, avšak přec cítím, že je to jiné, že je v tom rozdíl: smát se a smát. 18 Ten smích náš horský není ten pravý, má v sobě hořkosť, má v sobě žal, je mi tak při něm, jak zvuk by dravý v záchvěvech jeho bouřil a lkal. Proč jenom ona, proč jen ta dáma, co má ten teplý, měkoučký šat, proč jenom ona ze všech nás sama takovým smíchem umí se smát? A proč k nám chodí, co chce zde v zimě.zimě, proč právě přišla v samotu teď, kdy zeleň všecka pod sněhem dříme a větrem praská strhaná sněť? Či nás chce bodat, trýznit svým smíchem? – to byl by těžký, paničko, hřích! – – – Co slyším? Už zas perlí se tichem ten její teplý, dráždivý smích! Ve mně to bouří, v žilách to škube, krev bije v spánky, zub hryže ret, a moje ruce mozolné, hrubé maně se lámou, vztahují v před. Běda té ženě, stokrát jí běda, prokletý budiž ten její smích! Proč sem zas kráčí? Což jí to nedá? Co má z těch žertů, vycházek svých? 19 Však ať dá pozor, sejde–li níže, jak rys ji chytnu, budu se rvát a pak ji do své odnesu chýže – tam se mi musí do smrti smát. 20
Lev Tolstoj.
Lev Tolstoj, velký prorok, jenž v Jasné Poljaně o světa bídě dumá, o lidstva pohaně, ten starý prorok bílý zas hřímá v hříšný svět, – však lidstvo, to se směje a nechce rozumět. *** Statisíce lidí – jak vím z mnoha knih – pídí se a pase po všech spisech tvých. Hltají je lačně, jako slunce sníh – kolik však to pravé najde v tobě z nich? Ten čte Kareninu, ale hledá hned ono místo, kde ji hříšně Vronský sved’. 21 Tomu v „Sonatě“ zas nejvíc dráždí krev oddíl, v němž svou ženu vraždí Pozdnyšev. A tak jde to dále a jen málo těch, jež rozchvívá každé slovo tvé a vzdech. Avšak, mistře, má-li lidstva širá step dvanáct jichjich, co chápou srdce tvého tep – i když ostatní vše jest jen bodláčí – dvanáct apoštolů pro svět dostačí. *** NámNám, co krutý osud vše již tady vzal a jen pár těch očí pro pláč ponechal, nám v tu bídu, nouzi, v žití strhané padlo náhle světlo z Jasné Poljané. 22 Těžká pravda, velká pravda v třinácté tvé kapitole, ve slavné tvé kapitole, k vůli níž boj vzplanul mnohý. O vlastenectví v ní mluvíš, o tom hrubém vlastenectví, jež zná jenom svoje blaho a porobu chystá jiným. Příčí se to citu všemu, že ne rovnost, ne bratrství, nadvláda však nade všemi národům že má být ctností. Ne tak, ne tak, – jinak nutno svět ten šírý poučovat. Všichni musejí být bratři, mezi nimi žádných hranic. Ne boj tvora s druhým tvorem, ale láska, láska čistá musí nám být přikázáním, nad něž není žádné větší. Země budiž jako země, národ budiž jako národ, celý svět pak naším stanem a v něm všichni buďme bratři. 23 Tak to chceš ty, mistře velký, tak to hlásáš žhavým písmem ve třinácté kapitole, v kapitole nejslavnější. A přecpřec, mistře, odpusť srdci, srdci mému nebohému, jež vyrostlo v šeru bídy, mezi lidem uhněteným; – odpusť, že dím ku tvým slovům, jež jsou samá pravda těžká, že přec – aspoň v prsou mojích – zbude povždy tajný osten, osten, který hnát mne bude zpět k té hroudě, z níž jsem vyšelvyšel, na níž protrpěl jsem mnoho, snášel hlad a bídu sterou. Ta hrouda mi, přec jen, mistře, povždy bude nejmilejší a já rád ji zlíbám rtoma, přitisknu k ní nahá prsa. To přec není prohřešení, viď, že, mistře, viď, že není proti nauce tvé velké o bratrství všeho lidu? 24 Neboť pevná láska k hroudě, z níž jsem vyšel, z níž se zrodil, je–li ovšem nedotknuta vášní po porobě jiných – šlehá přec i zlatou září, plane nejkrásnějším jasem z tvé třinácté kapitoly, kapitoly nejslavnější. 25
Na prahu.
Děvče, děvče, jaké krásné na šatech máš vyšívání, však již o tom v kanceláři vyprávěli naši páni. A já slyšel, dobře slyšel, jak účetní tátu tvého přemlouval a jak mu dával v hrsť pár grošů zpropitného. A tvůj tatík – kleslá duše, prosáknutá lihovinou, peníze vzal, oči přivřel a kýv’ mlčky hlavou línou. Dneska ráno, kdy mha ještě věsila své plachty klamné, účetní náš na nádvoří vyšel s psem a hvízd’ si na mne. 26 A hned kázal drsným hlasem, škubnuv při tom ramenoma, že máš dnes mu přinest prádlo, že tě bude čekat doma. Nechoď, holka, už je večer, tmu už sype chmurné nebe – – a to srdce účetního jak kus ledu mrazí, zebe. Dnes tě bude líbat, láskat, zítra přes tu lásku tvoji, jak přes účet zaplacený udělá již čáru dvojí. A dvojice čar těch modrých, jež dnes ještě ničím není, zítra může být již prahem k zkáze tvé a k ponížení. 27
Zednická ukolébavka.
Tak dřímej, dřímej v proutěném koši, vyspi sese, chlapče, dokud jsi mlád, beztoho brzo drsnou svou rukou zbudí tě život a musíš vstát. Pak půjdeš s námi ráno co ráno, – kdy ještě v žíly proniká chlad – po polní mezi do města k práci, po cestě chlebem skonejšíš hlad. Na stavbu přijdeš, kde trčí vzhůru lešení zrádné jak sliby žen, po němž jak hmyz se sta lidí šplhá vydaných větrům a bouři v plen. Dostaneš z pytle zástěru režnou, polezeš s námi výše a výš, jestli tě závrať zachvátí při tom, hned v sobě zdus ji, přemoz a ztiš. 28 A pak si zvykneš... Kladivo, cihla malta a kámen, déšť, větrů van zdrásá ti maso na tvářích, rukou, pln budeš jizev, trhlin a ran. Uslyšíš řeči na poslech strašné, z úst drát se budou, z úst druhů tvých – však věř, že často ve slovech hladkých čpí stokrát horší zločin a hřích. A budeš stavět ozdobné stropy, síň, chodby, lázně, jídelnu, sál, zbuduješ vše to – ne ale sobě, ty budeš v chajdě zůstávat dál. A uzříš časem ve skvostných robách bělostná těla zámožných žen, marně však ždal by’s na nich kdy něco, byť to byl úsměv jediný jen, neb nemáš školy, tituly, pensi, a ten tvůj tatík, ten je tak chud – aby’s pak zalhal světu to všecko – to už ti nedá vrozený stud. Tak budeš chudý dále a dále, na noc vždy v chajdu přijdeš k nám spát, a tak se sedřeš, že sny i ztratíš, nic se ti nikdy nebude zdát. 29 Ke všemu ještě, až přijde zima, až v město sjede palčivý mráz, řeknou ti suše: Teď jděte domů, na jaře přijďte, chcete–li, zas. A půjdeš, půjdeš, jako my všichni, počneš se s hladem divoce rvát, ucpávat v chajdě skuliny steré, jimiž se bude bída k nám drát. A jednou za čas do města zbloudíš, hodinky, prsten a vševše, co máš, rád to tam, hochu, zastavíš někde a pár těch grošů na chleba dáš. *** Co že ty nespíš, ty zíráš na mne? Spi raděj’ chlapče, dokud jsi mlád, však přijde dobadoba, a přijde brzobrzo, a ta tě zbudí – pak musíš vstát. Protrpíš vše to, co já zde trpím, ty ještě ano – ne však tvůj syn. Z tvých očí malých čtu to tak jasně, vidím v nich světlo, vidím v nich stín. 30 Ten stín je napřed, za ním je záře, zář však již ostře vrývá se v stín – – ty ještě zhyneš v šedu a chmurách, ne však tvé dítě, ne však tvůj syn. Tak dřímej, dřímej v proutěném koši, přivři svá víčka, přivři je zas, vyspi sese, dítě, vyspi se ještě – pokud to možná, dokud je čas.
31
ANTONÍN KÁMEN. Životopis.
33 Já sluji Antonín Kámen a čítám šedesát let, pod hrdým vesnickým krovem jsem přišel na tento svět. Po otci zdědil jsem pýchu a tvrdou, žulovou leb, mé slovo bylo vždy pevné,pevné jak do zdi vražený hřeb. Matka pak vryla mi v prsa hluboký, vášnivý cit pro šírá pole a luka a lásku pro selský lid. Já rostl jak jedle v lese a se mnou rost’ i můj vzdor, v žíly mi vtékala síla jak v řeku potoky s hor. Děvče pak sobě jsem vybral, když dvacet mi bylo let, dva roky lásku s ní vázal, v třetím ji k oltáři ved, 35 Vnouče si tatík můj žádal k radosti v starobě své – za rok jsem v lokty mu vložil ne jedno – hned ale dvé. Žili jsme, žili tak dobře, nikdo si nepřál z nás víc – vždyť štěstí se na nás smálo tak nahlas, od plných plic. *** Hořký cit mé srdce chvátí při vzpomínce oné bědné na tu hrůzu chvil těch tmavých, na to letní odpoledne. Hořký cit mé srdce chvátí a to srdce dosud bolí, jako tehdy, když jsem plakal se svou ženou na svém poli. Jako tehdy po té zkáze, kdy led zrádný v malé chvíli stlouk’ nám celou naši naděj, pohřbil pod svůj povlak bílý. Do dnes cítím žár ten v prsou a ten k mozku krve nával, jako tehdy, když ta role zničená jsem zaorával. 36 Bylo mi, ach, při tom tenkrát, když kleč tisk’ jsem ve své pěsti, jak bych s rozbitým tím žitem zaorával i své štěstí. Zaorával na vše časy do té půdy rozmočené: tu svou duši utýranou, to své srdce utlučené. *** Pryč ty slzy, vzhůru čelo, na pláč vždy dost ještě času! Osud válku vypovídá! – Dobře! – Nuže, do zápasu! Necouvneme, zde dvě ruce, jako modrý ocel tvrdé, zde má prsa nepoddajná a zde selské čelo hrdé....hrdé... Válčil jsem... Však v pěti letech v bok mi náhle vpad sok nový... Nemoce stín černý, táhlý, jako had vklouz’ pod mé krovy. Rychle vůz ven! Hned jsme s otcem pro lékaře tryskem jeli, mezitím co žena doma svíjela se na posteli. 37 Nežli jsme se navrátili, dobojován boj ten tuhý. Přišla smrt... A hned den na to přípis, abych platil dluhy. Stojím zdrcen a mám pocit, že kdos chce mi šíji zlomit, co však v pravdě kol se děje, nejsem s to si uvědomit. Nevěřím v té chvíli sobě, nevěřím ni otci, dětem, všecko lká zde a já stojím mlčky se skřiveným retem. Teprv když jsem mrtvé ženě černý čepec kladl na vlas – trh jsem s sebou, vyběh z domu a tam v polích plakal nahlas. *** Lid už se rozešel, zvony už dozněly, tak si zde odpočiň v té zemské posteli. Tak si zde odpočiň v té prsti svěcené, hlavou ať táhnou ti vzpomínky blažené. 38 Vzpomínky na děda, na muže, na děti, na teplý stateček, na vřelé objetí. Vzpomínej, vzpomínej v všední den, v neděli – ženo má, ženo má, můj mrtvý anděli. *** Tma už věší šat svůj na hřbitovní chvoje – musím domů nazpět, potěšení moje. Spi zde, duše, sladce, spi po boji mnohém, musím s dětmi domů – Buď zde – s pánem bohem. *** Sotva jsme ji pochovali, už mi z města znovu psali: Plať, sedláčesedláče, dluh! Jestli zítra nezaplatíš, chalupu i pole ztratíš, stodolu i pluh. 39 Čtu a čtu to smělé psaní, nechci očím věřit ani, že v něm taká řeč. Čtu a čtu... Vztek ve mně kypí, ze zraku mi srší šípy, srdce svírá křeč. Takovými mluvit slovy k poctivému sedlákovi, tak mu rváti česť! Vyhánět ho jak psa z domu, ach, pánové, ještě tomu zabrání má pěsť. A zas čtu ta hrozná slova, čtu je, hltám znova, znova: „Plať, sedláče, dluh! Jestli zítra nezaplatíš, chalupu i pole ztratíš, stodolu i pluh.“ Dluh mám, pravda, a dost velký, však to není moje vina! Přišly kroupy, přišla nemoc a i ještě svízel jiná. Já dřel věru v potu tváři, poctivé jsem vedl žití, ale tenkrát dál to nešlo, musil jsem se zadlužiti. 40 Vždyť tu živnosť, již náš rod už drží stodesátým letem, chtěl jsem jako hrdý otec zachovat svým dvěma dětem. Ale pad jsem v bídné ruce, dluh můj rostl jako řeka, jako řeka rozvodněná, do níž na sta bystřin vtéká. Volal jsem já po pomoci, za ochranu všude žádal jako občan, řádný občan. Marně však. Pak hloub jsem padal. Vše mi vyssál městský upír: krev, úrodu i mou práci – a mně nechal vyhlídku jen na hanbu a licitaci. Ale ne a tisíckrát ne, v tomto domě, starém domě, nesmí více nikdo nikdy z cizí krve bydlet po mně. Než bych svolil, aby někdy člověk tady vládl cizí, ať to raděj všecko zhyne a s povrchu na vždy zmizí. *** 41 Už to tady od úřadu! Zítra, zítra časně z rána můj otecký dům má dostat nového prý z města pána. V mozku mi to dravě víří, v prsou hárá žhavý plamen. „Zde nebude nikdo bydlet, jako že já sluji Kámen.“ Přišla noc, tma spadla do vsi, vítr krajem lká a duje. A v mé hlavě ustarané cos se splítá, cos se snuje. Po špičkách jdu ke stodole, na patro jak had se plazím. Och, však já vám vaši radosť jak se patří, páni, zkazím! V malé chvíli už roj jisker ve vzduch syčí, praská, bije, plamen hází vlny k nebi a v to vítr běsně vyje. Jako divý v pole letím, na cestu mi krov můj svítí... A pak s vrchu dolů patřím na to žhavé vlnobití. 42 Prsa má se dmou tak pyšně, ze srdce mi tíha mizí: „Tak v mém domě přec jen nikdy nebude rod bydlet cizí.“ *** Ještě oné noci železa mi dali, přes pole a luka do města mne hnali. Před soud postavili, v žalář odsoudili, mezi vyvrhely jméno moje vryli. Leta jsem tam prožil, chmurná, dlouhá leta... Tělo se mi hrbí, vlas mi jíním vzkvétá, hrudí proudí touha, srdce v dálku letí: Co dělá můj otec a co moje děti? Přišla zpráva, přišla a ta trpce zněla, že už duše otci z těla odletěla. A mé obě děti, má robátka malá, že si naše obec na starost prý vzala. 43 V půl roce pak nová zvěsťmi ve sluch buší, že můj slabší synek též vypustil duši, na návsi kdes hrál si ubožáček malý a splašení koně prý ho ukopali. Druhý synek můj prý „na obecním“ pase, roste, sílí kvapem, tak že v krátkém čase do továrny půjde, sám se živit musí, och, ta ubožina, co ta všecko zkusí! *** Zhrouceného, zkrušeného posléze mne propustili. Tváře mám jak rozsekané a můj vlas jak mléko bílý. Každý se mne straní, štítí, pomluvou svou po mně stříká – – nic nezbývá, Antoníne, nežli dělat – nádenníka. 44 Perlík v ruku stiskni svoji, k silnici jdi a tluč kámen, aby cestář pochválil ti pružnost tvou a sílu ramen. Tluč a bij v tu tvrdou hmotu, nemůže to jinak býti, drž sese, brachu, abys aspoň vydřel na to živobytí. Je to pravda, mohlo by to všechno kratší cestou jíti, avšak ne, ne – vždyť mám syna, proto chci a musím žíti. *** Přešla léta, uletěla, navštívil mne syn. „Zanech, otče, krušné práce, zanech psot a dřin. „AA pojď ke mně, odpočiň si, vždyť se shodnem snad, jsem teď dělník, o vše s tebou rozdělím se rád.“ Zdráhal jsem se, nechtěl jíti – pak jsem přece šel. Vždyť bych synku prsa zdrásal, kdybych odepřel! 45 Šel jsem tedy, žijem v městě bez nadbytku sic – avšak moje srdce staré neždá, nechce víc. *** Předčítá mi synek časem z přepodivných knih, že to lidstvo bude jiné v příštích dobách svých. Nebude tu bolu, žalu, nebude tu běd, jakých já jsem musel v žití na sta protrpět. Hřejí mne ta slova v prsou jak sluneční svit, škoda, že v těch dobách šťastných nemoh já jsem žít. No, jen aspoň když můj synek přijde v dobu tu, kdy proud času spláchne bídu, žal a nuzotu. *** Zas čte synek z nové knihy, – ó, co pravdy v každém slově! – bezděky jsem při té četbě zatoužil já po venkově. 46 Zatoužil tam po těch lukách, po té táhlé vůni sena a v mém srdci rozčeřeném jak stesk mi to lká a sténá. Není to stesk, tak jak bývá, hloub to v srdci ryje, svíští – neteskním tak po tom, co je, jak spíš po té době příští, až i u nás, na venkověvenkově, perutí svou zašelestí nová doba, doba spásy, doba blaha, doba štěstí. 47 Obsah.
Různé: Horníkovo štěstí7 Tovární láska9 Matka10 Dělnická bajka13 Noc17 Záchvaty18 Lev Tolstoj21 Na prahu26 Zednická ukolébavka28
Antonín Kámen35–47
E: sf; 2004 48
Bibliografické údaje

Nakladatel: Knihovna pro lid; Jonáš, Karel; Stivín, Emanuel
(Knihovna pro lid. Redaktor a vydavatel K. Jonáš. Nákladem Karla Jonáše. Tiskem Em. Stivína v Praze 146-II.)

Místo: Plzeň

Vydání: [1.]

Počet stran: 48

Věnování: (Přátelům dělnictva věnováno.)