Příteli svému.
I.
I.
Nastojte, jak častokráte mění
Na světě se osud jednoho,
Štěstí zakusiv zde nemnoho
Klesá pod břemenem v unavení.
Tenkrát od člověků vynášení
Jakého tu bývá onoho,
Oblažitli může někoho;
V potřebě – proň pomocníka není.
Stál sem ondy prohlubně u srazu,
Trhal se mi pod nohama břeh,
Padnout sem měl v přeukrutnou zkázu.
Velkou ouzkost duše pocítila,
Běda, již se ve mně tajil dech,
V tom hle! Tvá mě ruka zachytila!
15
II.
II.
Na hrdinu ve strašlivém boji
Jestli nepřítel se divoký
Z’ záloh řítí svymisvými ouskoky,
Bez hrůzy předc mezi svými stojí.
Ta se ale v jeho srdci zdvojí,
Samotenli vidí outoky
Na sebe hnát; mezi otroky
Aby nebyl zavlečen, se bojí.
Proti mně ať shlukne zběř se tvorů,
Přichystám se také k odporu
Nyní pevnou maje podporu:
Byťbych hav i neměl na těle,
Když mám upřímného přítelepřítele,
Nebojím se více takých zborů!
16