Móda! – skoro trochu krátké jméno
Pro tak mocnou bohyni,
Pro tak slavnou rekyni,
Jížto všecko podrobeno,
Jížto celý svět se klaní,
Malí, velcí – pánové i paní,
Zvláště ale krásenky,
Hrabačky i hraběnky!
Móda budiž dnes mým heslem,
Zkušenost pak loďkou mou!
Nestrašte mě černou hlubinou –
Svatá pravda bude mojím veslem.
Nemůž’ být již horší módy v světě,
Jako že jsou v módě módy;
To jsou pro nás smutné hody,
Tu to místo, kde nás střevíc hněte.
„Krutý bývá pobouřený plamen,
Kdyžto vyvinuv se z jistých ramen
V malé chvíli rajské dědiny
V truchlé změní pustiny;
Hrůzné jsou též vodní přívaly,
Když se z lože svého vyvalí,
Okamžikem krutě zhubí,
Čím se svět sta roků chlubí.
Krutější než obojí
Jsoutě války, kruté boje,
Které syna s otcem rozdvojí,
Bratra proti bratru, proti svojím svoje
Mečem nebo pérem ozbrojí: –
Horší však než rozjitřená voda,
Nežli žravý plamen, nežli boje –
Horší než to všecko – jesti Móda!
Onna zhoubná měnitelka kroje,
Onen tygr, jenžto s námi zahrává,
Ona hydra stohlavá,
Před níž všecko ve prach klesá,
Na niž darmo volat Herkulesa,
Jako na lov do pustin a lesů stinných.
Malou by s ní získal slávu;
Neboť, kdyby jí hned srazil jednu hlavu,
Okamžikem naroste jí deset jiných.“ –
Tak by nevražiti na módu
Začal jistě
Jiný na mém místě;
Vydal by se ale na vodu,
Za níž břehu není
K nalezení –
Nadarmo by do plamenu olej lil.
Já si jinou cestu vyvolil;
Neboť věci, jenž jsou hodny hany,
Časem mívají též dobré strany.
Hleďme zvolna módu před soud vzíti! –
Jeť to arci módy stránka trochu lichá,
Že se nám již do pravšeho míchá,
Ku příkladu – do knížek a pití.
Jindy prý se knihy psaly,
Jenžto přece za to stály;
Každý spis
Polknul nejmíň celý rys
Velikého papíru;
V takovémto revíru
Mohly se pak arci směle
Honit pravdy se vším všudy celé.
Co se nyní v knihtiskárně narodí,
Jest jen pouhý caparteček,
Že se ani pod syreček
Jak se patří nehodí.
Jaká pomoc? Kam se dít? –
Moda to chce mít!
Za to blaze básníkem však býti,
An mu nyní jako z kruchty zříti,
Že se dítko jeho milované
Na tvaroh a pod sejr nedostane.
Že se nynčko pije voda –
To je také móda.
Zlatí! to je zlatá moda,
Držme se té blahé mody:
Když se člověk vody napije,
Pak mu je –
Jakoby se napil vody.
Má-li to však po té cestě dále jít,
Budou také páni šenkýřové
Muset, podlé módy nové,
Vodu pít!
Nejvíc ale, paničky a panny moje!
Držívá se, jakož víte, móda kroje,
Zvláště kroje dívčinek.
Rád bych věděl, co as na tom mají
Mnohé z moudrých matinek,
Že hned na outlinké děvčátka,
Na nevinné poupátka,
Kalhotečky navlékají? – –
„I ty bože! Pouhé vyražení;
Ctíme, praví, novou módu;
Přitom také vidět není,
Punčoška-li táhne vodu;
Nedostanou hnedle kašel –
A pak, čemu prý se člověk zmládí
Naučí – o buďmež rádi!
V stáří jakoby to našel.“
Pozorujmež kteroukoliv slečinku,
Každá chce mít malou nožinku;
Neboť předobře to vědí,
Že ti naši mladí páni,
Když se po krásenkách shání,
Zvláště na nožičku hledí;
Krásenky pak, pokud vím,
Myslívají na to
Nejvíc, když je trochu bláto.
Proč? – to ještě nezjevím.
A co z toho také má
Milostenka outloboká,
Že své nožky sevírá?
Něco přece – kuří oka.
A ty šněrovačky prokleté –
Rcete, co jen na těch mají?
Z milostného děvčete
Pravou sršeň udělají,
Z dívek plných zdravoty –
Bílé soboty.
Kéžby matky jinak dbaly
O blaho svých děvčátek,
A místo těch poupátek
Rozum jejich šněrovaly –
Moudřeji by jistě udělaly!
Nevím věru, moji milí!
Jakou náhodou
Se s tou šlakovitou tisku svobodou
Milostenky seznámily.
Co se již ti páni kopřiváři,
Chtíc’ jim vštípit jinou manýru,
V potu tváři
Nakazili per a papíru!
Co se již i řečníkové,
Mravokárci, doktorové
Nalámali ust a plic –
A co svedli? – ještě nic!
Škoda všech těch povídaček!
Věřte, páni! dvojích radostí –
Dluhů a pak šněrovaček –
Svět se nikdy nesprostí.
Nyní na kritickou vochlovačku
Kloboučky zas můžem vzít;
Neboť, co má šněrovačku,
Chce i klobouček též mít.
Mnohá dívka, jížto rozum ušel,
Klobouk má i slečnou jest;
Lépe by jí ale, na mou čest!
Pod bačkorou slušel.
Chce-li se však takováto vdáti,
Jde to s těžkem – proč, mí zlatí?
Pro klobouček není v stavu
Pod čepeček dostat hlavu.
Jiná, nemohouc si zjednat klobouček,
Zakoupí si aspoň čepeček;
Pak si vlepí
Mezi ouško hned a bradičku
Malovanou mašličku,
Že by se jí podivil i slepý.
Čepeček však musí přitom býti
Samé blondy, samé kvítí;
Takže, uvidíš-li vystrojenou,
Myslíš věru, že je pod zelenou.
Uštipáček hned pak říci může:
Hle, jak na trní tu kvetou růže! –
Pod klobouček ale, moji zlatí!
Nemusí se ani čepec bráti,
To se bere – věřte nebo ne –
Jenom okružíčko z šakoné.
Milostné však čelíčka
Musí krášlit přestička,
Kterou ňácí chytří ptáci
Nazvali assekurací,
Jakoby tím otcové a matinky
Dcerušky své slečinky
Pojištěné chovali, – –
Ač sou na takové maličkosti
Při vší svojí prozřetedlnosti
Nikdy příliš nedbali.
K čemu také? zhořčiti jim mladých let?
Času dosti naposled.
Ale krčky labuťové
Chtí se krásou samorostlou skvít,
Ňadýrka pak liliové
Dají se jen trochu krýt –
Průzračný to zpraví šál,
Chtí-li krýt, co nechtí skrýti;
Zato ale je nám zříti
Na kloboučku hrozný vál.
Vál a batistovou šmizl
Má již každá......Lizl.
Vikler? – dobrá věc to dojista!
Vikler – ano, jen ne viklery!
Viklery jsou příšery,
Jimiž kapsa vyprázdní se dočista.
Vikler všecko přikreje,
Pod ním se šat cípovatý,
Zmačkaný a mourovatý,
Nejkritičnějšímu oku vysměje.
Přišli také, páni rozmilí!
S modou novou divy nové,
Přišli jemnocité: mantily,
Krišpiny a Krišpinkové,
A teď ještě kazabajky –
Neb jak se ty kalamajky
Všecky všude jmenují,
Na něž si tak mnozí stěžují.
Proč pak? V tom jsou vtipy zašity;
Poslyšte jen, hned je máte odkryty.
Z hazuky, té ňáké stoleté,
Síla se vám toho naplete;
Ze starého salupu
Mantilů je na kupu;
A pak z vesty pradědovy
Dva krišpinky, z brusu novy;
Z dědečkova fraku z cajku
Máte krásnou kazabajku –
Vnučka si to sfikne dle nového tónu,
A hned dělá primadonu.
Že však naše krasotinky
Mnoho drží na prstýnky,
V tom již mnoho prospěšného nevězí,
Neboť z prstenů se kují řetězy.
Má-li krásenka dle módy celá být,
Musí ještě jiné ctnosti mít:
Musí umět trochu zpívat,
Trochu tulipánky malovat,
Nedbale se z lóže dívat,
Jako vítr tancovat,
Dlouho koukat ve zrcádko,
Hezky nosit paraplátko,
Dvorně dělat pukrlátka,
Krásně papat cukrlátka,
Čtyry šálky kafe snídat,
A pak hbitě odpovídat.
Umí-li cos ještě víc –
Přeslici-li též rozumí,
Punčošku-li začít umí,
Do toho prý není módě nic;
Nechtít ale mluvit česky –
To je v módě – to je hezky!
Kdo chce vidět módy celý krám,
Pusť se jenom do skvostného bálu;
Přijda do hlučného sálu,
Přijdeš v bohyně té chrám,
A tu spatříš dívčinky –
Vše to na nich jen jen hraje –
Jako mladé bohyňky
V mysl uvedou ti ráje:
Jsouť ve slávě módy nové –
Ach! až příliš – jako andílkové. –
Kdyby krásenky se k módě měly
Stavu svému přiměřené –
Toby byly dívky utěšené!
My bychom pak všickni každou chtěli!
Toby byla pěkná móda,
Blahost by se na svět usmála,
Nám pak – nám by nastala
Štěstí pozemského nová perioda.
Ono prý to ale jinak chodí,
A to jinak, to jen škodí.
Denní kronika nám vypravuje,
Že prý mnohá dívčinka
Všecko módě obětuje –
Dobré jméno tatínka,
Rodiny své blaho svaté,
Dražší nežli kovy zlaté –
Vše, co má, prý módě dá,
Kolikrát i víc než má,
Aby jen, když plave na parádu,
V šperku nezůstala vzadu.
Paničky to také znají!
Jen když kazabajky mají –
Potom nato málo dbají,
Že se manžel pomalu
Bude muset držet žurnálu,
Jímž se řídil Adam v ráji!
A přec mnohý chodí prosit –
Starý blázen ducha mdlého! –
Jenom aby dcera jeho
Místo putny mohla vály nosit.
Trochu módy musí ovšem být!
O čem pak by krásotinky mluvily?
Na čem by si rozúmky své brousily?
Bez duše jim nelze žít!
Ano, trochu módy musí být.
A coby si ubožáci židé počali,
Kdyby módy přestaly?
Žida jistě nezděsí
Ze krišpinů starých procesí.
Kdyby módy nebylo,
Také by se špatně krejčím dařilo,
Neboť, co si počne, moji drazí!
Krejčí, když se mu teď nějaký šat zkazí?
Pomoc je tu jako voda –
Řekne: To je nová móda!
A šat zkažený vám hned
Smetou modařky jak med.
A cobych si posléz počal já,
Kdyby někdo, jenž mě zná,
Řekl: že má deklamace
Mizerná, až strach, je práce?
Nyní řeknu, pyšně hlavou hodě:
„Pane! teď jsou právě v módě
Na prach špatné deklamace!“
Vida! pomoc tu! – a jaká láce!
Nyní ale nejlíp uděláme,
Když své rozjímání dokonáme;
Mohlaťby se mezi naší řečí
Zase ňáká nová móda vyskytnout;
Jábych deklamací chtěl mít větší –
Nemoh’ bych se třeba s místa hnout;
A tak bychom pro krajky a šály
Do rána tu seděli a stáli.