ELEGIE NA HARFU PĚVCE ZEMŘELÉHO.
Umlknul jsi, stroji zvukůplný,
Co tvůj pěstoun zbledl vítězný,
Jako mrazem zadušené vlny,
Ztišil souhlas tvůj se líbezný.
Opovrhlý v sloupení tkvíš tmavém,
V srdci svatý cit již nezbudíš,
Někdy jen, když větřík v šumu hravém
Oknem věje, smutně zazvučíš.
8
Vůkol strun pavouk syť svou teď plete,
Prach tvé hrdlo hyzdí spanilé,
A jak červ tvá hlasná usta hněte,
Zavzdychnou si zbytky zpráchnilé.
Jak se prsty po tvé strunné pláni
Pěvce umělého míhaly,
Když se rozkoš aneb smutné lkání
V jeho velké duši stíhaly!
Jaké zvuky, jaké libohlasy –
Duch-li v krajích vyšších bloudíval –
Tento věštec, hledě v lepší časy,
Z hloubí tvého ondy loudíval!
Valili se v bujném rozjaření
Co ze skalné proudy jeskyně,
Brzy zas co něžné žalopění
Z jara v houští skryté pěvkyně.
Hlásala jsi skutky statných reků,
Pěla jsi o ctnosti českých děv;
Slavívalas děje pošlých věků,
V srdci krutém krotívalas hněv!
Jakby noc, jenž vůkol ticho rodí,
Němá stojíš nyní v klenutí,
Budíš v srdci, jež sem touha vodí,
Nade pěvcem tklivé pohnutí.
Dřímá klidně, v tichou vložen hrobku,
Pěvec, jenž tě nad vše miloval,
Vůkol čela slavný vínek z bobku,
Jejž mu národ vděčný věnoval;
9
Co choť věrná starcovy jsi péče
Zpěvem léčiti se snažila,
S ním i tam, kde Jordán vážný teče,
Daleké jsi poutě vážila.
Tam jsi dodávala bojovníkům
Chuti ku strašnému outoku,
Lámala jsi střely protivníkům,
Lehčila jsi pouta otroků.
A když ondy přede svatou skříní
Žalmů pěvec při modlitbách bděl,
Zbožně stoje ve chrámové síni,
Tebe v rukou, Hospodinu pěl:
Šťastna mněl se tudy mezi tvory,
V srdci mír a blahodárný ples;
Obstouply jej nebešťanů zbory,
Když dle tebe stařec mrtev kles.
A tak, by tě neposvátně rámě
Neprznilo opovržením:
Tebe, harfo, při oltáři v chrámě
Vnukům na památku zavěsím!