ELEGIE NA HARFU PĚVCE ZEMŘELÉHO.

ELEGIE NA HARFU PĚVCE ZEMŘELÉHO.
Umlknul jsi, stroji zvukůplný, Co tvůj pěstoun zbledl vítězný, Jako mrazem zadušené vlny, Ztišil souhlas tvůj se líbezný. Opovrhlý v sloupení tkvíš tmavém, V srdci svatý cit již nezbudíš, Někdy jen, když větřík v šumu hravém Oknem věje, smutně zazvučíš. 8 Vůkol strun pavouk syť svou teď plete, Prach tvé hrdlo hyzdí spanilé, A jak červ tvá hlasná usta hněte, Zavzdychnou si zbytky zpráchnilé. Jak se prsty po tvé strunné pláni Pěvce umělého míhaly, Když se rozkoš aneb smutné lkání V jeho velké duši stíhaly! Jaké zvuky, jaké libohlasy – Duch-li v krajích vyšších bloudíval – Tento věštec, hledě v lepší časy, Z hloubí tvého ondy loudíval! Valili se v bujném rozjaření Co ze skalné proudy jeskyně, Brzy zas co něžné žalopění Z jara v houští skryté pěvkyně. Hlásala jsi skutky statných reků, Pěla jsi o ctnosti českých děv; Slavívalas děje pošlých věků, V srdci krutém krotívalas hněv! Jakby noc, jenž vůkol ticho rodí, Němá stojíš nyní v klenutí, Budíš v srdci, jež sem touha vodí, Nade pěvcem tklivé pohnutí. Dřímá klidně, v tichou vložen hrobku, Pěvec, jenž tě nad vše miloval, Vůkol čela slavný vínek z bobku, Jejž mu národ vděčný věnoval; 9 Co choť věrná starcovy jsi péče Zpěvem léčiti se snažila, S ním i tam, kde Jordán vážný teče, Daleké jsi poutě vážila. Tam jsi dodávala bojovníkům Chuti ku strašnému outoku, Lámala jsi střely protivníkům, Lehčila jsi pouta otroků. A když ondy přede svatou skříní Žalmů pěvec při modlitbách bděl, Zbožně stoje ve chrámové síni, Tebe v rukou, Hospodinu pěl: Šťastna mněl se tudy mezi tvory, V srdci mír a blahodárný ples; Obstouply jej nebešťanů zbory, Když dle tebe stařec mrtev kles. A tak, by tě neposvátně rámě Neprznilo opovržením: Tebe, harfo, při oltáři v chrámě Vnukům na památku zavěsím!