NÁVRAT DO VLASTI.

NÁVRAT DO VLASTI.
Zřím vás tedy, nebetyčné hory, Vlasti drahá, opět tebe mám; Zřím tvé slavné, starověké bory, Vcházím vesel v tvůj velebný chrám. Líbám tě zas, posvátná mi země, Lásky plápol mé nezhasnul ve mně. Znám vás, hrdočelé velikány! Tu své ledví Krkonoše dmou, Tamto Sněžka rozbila své stany, Tam se Labe dere ranní mhou; Ještě staré skály vlast mou stráží, Staré řeky ňádra matky vlaží. Ještě tady statné hrady stojí, České slávy vážní svědkové; Zápal k činům lůno jejich kojí, Kde své vlasti žili předkové. Každý krov, byť oloupen již krásy, Reků statných statné činy hlásí. Nebe, v jakém se zas bavím plesu, Jakou za strast vzal jsem odměnu! Z dolin, hor a věkovitých lesů Českou opět slyším ozvěnu; Jaká hudba mému jest to uchu, Jaký pocit schvácenému duchu! 69 V strminách jsem severního ledu, Vlasti má, tvůj obraz nosíval, Vroucně ve vyprahlých pustin středu Za vznik tvůj jsem Boha prosíval; On mne uslyšel, neb v svorném sňatku Vidím syny, vidím statnou matku. Krutá bouře brázdila jest vlny, Ustrašen se každý plavec chvěl, Jižjiž tonul koráb hrůzyplný, Smrt jsem bídnou před očima měl; Tuť jsem volal v náramné lítosti: Kýž mi přáno složit v tobě kosti! Když mne štěstí na svých loktech neslo, Když mne slávy blesk byl přemohl, A neb rámě v tuhé vazby kleslo, Odřeknouti jsem se nemohl, – Ač i dary lákaly a slasti – Víry, krále, a své drahé vlasti. Čas ten prchl, naděje a snahy Čilé perutě mne nesou zpět; Vlasti! tys můj štít, můj přístav drahý, V tobě koluje můj celý svět; Když se krajina tvá na mne směje, V srdce volné i cit svatý leje. A hle tam, o milé pohlednutí! Již se z dávno známé olšiny, Znížto ptactva zpěv mne k slzám nutí, Vine vížka klidné otčiny! Tam snad ještě tichou pokojností Ukojíš mě, vlasti, v blaženosti. 70 Zdaž i však, jenž svůj mi obraz vryla Od mladosti v duši dychtivou, Jenž mně v outlém věku kvítí vila, Láskou opoutala nevinnou – Chovalas ji věrnou pečlivostí Na svých prsou mně a každé ctnosti?