NA RŮŽI.

NA RŮŽI.
Svadla růže, vévodkyně kvítí, Kterouž Lína denně pěstujíc Milovala; – nebude se rdíti Déle zoři zlatovlasé vstříc! Hlavy ukloníc na jemné listy Poslední svůj zápach vydala; Zakalil se smutkem pramen čistý, V němž se tváře její zhlídala. Teskně zasmutněly zefírečky, Ježto kolem ní si hrávaly, Kvítky rosné cedily slzečky, Jenž v ní vládkyni svou ctívaly. Kvílí slavík v tmavém křovin chladě, Jenžto zpěvem svým ji vítával, Umlknul potůček v květném sadě, Jenžto ňádra její líbával. 56 Hle, jak zbledly spanilé tvé líce, Jak tu dřímáš, krásné kvítečko! Vůni lepou nevyléváš více, Červ ti užral outlé srdéčko. Ve tvé lůno nad brunat planoucí Vkradnul se; tys tíše umřela, Dříve než jsi ňádra barvoskvoucí V celé okrase rozevřela. Lína, v němém hoři nyní sedíc, Pro tebe milátko běduje, Smutným okem v zbledlou tváři hledíc, V klínu svém tvůj trupel celuje. Líno drahá, tvé tak rdí se líce, Outlé růži též se podobáš, Rozekvítáš denně víc a více, Vůkol sebe vnadu vyléváš! Střez se, dívko! by tě usta lživá Nenadchnula klamem jízlivým, Usvadlaby též tvá duše tklivá, Jako kvítko větrem mrazivým. Za obraz tu růži vezmi sobě V krásném věku svého podletí, Musilbych sic na tvém brzkém hrobě Nad svou ztrátou často slzeti. 57