MILOSLAVIN DUCH.

Václav Věnceslav Ráb

MILOSLAVIN DUCH.
Když se na mé lůže Spánek líbě chvěje, Lilie a růže Vůkol čela seje, Dvanácte ze věže Kdyžto půlnoc bije, A vše zemské těže Rouchem černým kryje: 24 Když se z oné říše Chvějí na zem snové, Vše okřívá tíše Ku radosti nové; Kdy se měsíc níží, Stín se míhá hravý, Tuť se ke mně blíží Duch mé Miloslavy. Co tvor z vyšších světů Letmo ke mně vchází, Vůně rajských květů Jasnou doprovází; Roucho nad sníh padlý, Pružné kadeřiny Zdobí neusvadlý Vínek z rozmariny. Z jasných zraků svatý Poklid v temno svítá, Duch můj zbožně jatý Toužebně ji vítá; Její libé zření Všecku bouři zdejší, Všecko zemské chtění V srdci ukonejší. Její duše čistá V tichém želu pluje, Všecka drahá místa Vůkol navštěvuje; Kročí ke mně blíže, Jakby pot mi s čela A vše zemské tíže Umírniti chtěla. 25 Tak se divným jevem Duše má s ní baví, Až svým kohout zpěvem Ranní zábřesk slaví; Růženná tu záře Vůkol ní se vine, Až i v bledé páře Celá posléz hyne. K vysostem mne víže Její pohled skvělý, Ale pevná mříže, Zem mne od ní dělí; Před okem se míhá Obraz blahospitém, Mysl stánek stíhá, V němž jest dívka bytem.