HIEROKLES A EUDORA.

HIEROKLES A EUDORA. Legenda.
Skrovně ještě víry spasné světlo Temnotou se dralo pohanství, Z mladých poupat ještě nevykvetlo Kvítko prvotného křesťanství; Ještě měla mlhou obklopený Modloslužba zemský okršlek, Zde a onde, nocí zatopený, Mdle jen rděl se víry papršlek. Nade Římem sudí držel váhy Hierokles, tyran surový, Rozesílal krvožížné vrahy, By voj Kristův jali v okovy. – K jeho trůnu jednou plni hněvu Pohanští tu vstoupí svatové, Za nimi pak cizokrajnou děvu Na síň vlekou hnusní drábové. Na zlatý svůj stolec vladař kročí, V škaredém mu líci proudí krev; Leč jak lepotvárnou děvu zočí, Dusí v srdci pobouřeném hněv. Co beránek, anto volně vstříce Kráčí krvoproudné oběti, Tak se dívka, slzmi rosíc líce, Blíže beře, luze v zápětí. 29 Nadezemskou osloněna září Vítězný svůj k zemi klopí vzhled, Ruměnce jí blednou v outlé tváři, V každé žíle krev jí stydne v led; A co chmury zoře zlatoleská, Rozehání vrahů zůřivost Ušlechtilou vnadou dceř nebeská – Něžné tělo pásá nevinnost. „Aj, k ní vece tyran s úlisností, V hrudi seznav citů vlažných vznik, Nehroz, děvo, se mé důstojnosti, Tropil-li kdy hrůzu milovník? Sladkých cítím k tobě náklonností, Mocná vnada tvoje mne k nim zve; Svleč se sebe roucho stydlivosti, Věncem lásky ozdob žití mé!“ „„Milenci již toto srdce bije, Trudná mne sem hnala o něj péč, Pod tímto snad krovem semnou žije, Neb jej tvůj již krutý zchvátil meč! Zdráv buď, ulevíšli srdci mému, Zprávu o něm dada pohodnou; Svobodu vrať otci milenému, Jejž dals jíti mocí nehodnou.““nehodnou. „„TamTam, kde Taigetova horní stráně Palmonosnou broubí dědinu, Kde Pamíže květné vlaží pláně, Tam mne propusť v klidnou otčinu. Propusť volně kmeta šedivého, Pod vazbou co úpí nevinnou, Bez ourazu vrať mi druha mého, Zavděč mi se myslí hrdinnou.““ 30 Takto dívka, hrůzou se třesoucí, Zajíkavě úpí k tyranu, Nemajeci než svou prosbu žhoucí A svou nevinnost za obranu. „Staniž se, rozjasniv mračné líce, Jme se Hierokles mluviti, Až mi tebou Hymenova svíce K žádanému sňatku posvítí.“ Jak se srna, skryta v lesní chvoji, Děsí, an se blíží lovců roj, Užasem tu děva němá stojí, Stavujeť se v srdci krve zdroj. Po dlouhé pak, hrůzoplné chvíli Nemůž dál svých citů tajiti: „„Rozdvoj, rozbi, zvolá, prv mé žíly, Pak ti volno s mnou se spojiti!““ Co kdy sopka v dávném utišení U vnitř dusí ohně prameny, A pak rázně v novém rozkvašení V oblak hází žhoucí plameny: Takto chlipník dlouho tají hněvy, Rozvlažen jsa okem slzícím, Poražen však skalnou myslí děvy, Lítě zařve hlasem hrozícím: „Věz, že marně okovy své hryže Milek tvůj, zde u vězení jat, A že zejtra ztrýzněného svíže Na kříž, světům na odivu, kat. Uzřím, ve lvárnu když otce vhodím, Mrtvolu když krví zhyzděnou S tarpejského hřbetu v propast shodím, Zdali skrotím tvrdou mysl tvou!“ 31 „„Tvá v tom vůle, neodolám moci, Zalká děva neohrožená; Ať mne zavraždí tvoji otroci, Tať má prosba k tobě jediná: Jeden volím s otcem osud míti, Ráda zdělím s milkem tmavý hrob; Oslaveni budeme se zříti V krajích, kde již není lidských zlob.““ Aj, tu tyran děsnou kypí zlobou, Vilností rozkvašen plamennou, Dívku, k zemi klesající mdlobou, Mocí vleče v síni ztmavenou; Co had plzký chlipně se kotoučí. Dívka smyslů polozbavena Pod plášť Matky Boží se poroučí, Vzhůru pne svá bílá ramena. Čárné po síni v tom světlo svítí Jako červán, rdě se v soumraku, A máť Boží v středu něho zříti Stojící na růžném oblaku; Liliovým proutkem vážně kyne, Na dívenku milostivě zříc; Tyran ohromen se v prachu vine, Hrůzně zařve – i nedychne víc. 32